Žárlivec s pistolí ráže 9 mm
Ve vzdálenosti 25 metrů před sebou viděl tvář, kterou tak dlouho nesnášel. Byl to obličej manželčina milence. Jeho vlasy, uši, ústa, nos a oči. Přesně mezi oči zacílil mušku. Pak s pomstychtivou rozkoší stiskl spoušť a nastřílel mu do hlavy všech 15 kulek.
„Jseš rozhozenej,“ zakřičel trenér, „držíš to jako prase kost!“
Když k němu dojel terč, musel dát trenérovi za pravdu. Výsledek 122 bodů byl na jeho poměry ubohý. V průměru míval nějakých 135 bodů. S jeho pistolí se snad ani víc nastřílet nedalo. Ale na Glocka by nedal dopustit. Když někam jel, měl ho připraveného v podpaždí. Když se pak vracel, byl celý napjatý. Kdyby svou manželku nachytal, asi by se neudržel.
„Dáš si ještě jednu sérii?“ zeptal se trenér.
Nerozhodně se zahleděl na terč. Nebavilo ho to už tak jako dřív. Zásahy byly rozeseté po papíru, jako kdyby měl roztroušenou sklerózu. Cítil se ostatně nějak špatně. Nedokázal se soustředit a byl myšlenkami jinde. Po léta byl hrdý na svůj zbrojní průkaz. Zakládal si na něm. A najednou stačilo jedno chybné rozhodnutí, jeden zkrat, aby si připadal jako ubožák.
„Kam to jdeš?" zeptal se Valérie minulý týden.
Načapal ji v šatech, které nikdy neviděl. Přijel od zubaře a ona ho podle toho, jak se zatvářila, nečekala. Děti byly ve škole a Víktor na ni dostal chuť. Bylo vidět, že se někam chystá...
„Jen jsem si odskočila z práce,“ vzdychla.
„To tam jdeš takhle?!“
Představoval si, že jede za svým milencem. V těch šatech a tak načesaná. To ho na tom vzrušilo vůbec nejvíc. Průsvitné letní šaty, s hlubokým výstřihem, těsně nad kolena. Když se sehnula pro kabelku, vyhrnul jí spodek látky. Penis měl vzrušený jako už dlouho ne.
„Ne, spěchám,“ řekla.
To odmítnutí ho bodlo přímo do srdce. Potom, co začala jezdit na vejšku, jako kdyby se změnila. Stouplo jí to do hlavy. Neměla už na nic jiného čas. Neplnila si manželské povinnosti. Zase mu tím jen unikala. Probudilo to v něm démona, kterého míval už pod kontrolou. Nestýká se s milencem?! Když se pak vrátila, schválně si k šatům, které pověsila do skříně, tajně přičichl. Cítil z nich podivný pach. Pach cizího chlapa.
Žárlivost ho doslova rozežírala. Vydržel to dva dny a pak si vzal dovolenou. Jel autem do Prahy, věděl přesně, kam má jít. Našel si jeho údaje přes živnosťák na internetu, dokonce i fotku, novinář na volné noze. Měl strach, bál se, ale už nemohl couvnout. Připadal by si jako slaboch. Zazvonil u dveří s jeho jménem. Cítil, jak ho v pouzdru tíží Glock 19. „Zkuste to dole v baru,“ usmála se nějaká stará rachejtle.
Neochotně zamířil do sklepního baru. Vyžilý svalovec, pokérovaný od hlavy až k patě, postával za pultem. „Co si dáte, pane? Já jsem Kouč!“ řekl, aniž by se ho kdo na něco ptal.
Objednal si kolu a prohlížel si hosty. Nikde ho neviděl, aspoň si to myslel, než po asi pěti minutách zpozorněl. To nemůže být on! Jakýsi vychrtlý stín, opilec, se zvedl od stolu u okna. Vypadal jako Klekí-petra. Ten bílý otec Vinnetoua, těsně před smrtí. Stůl byl pocintaný, plný loužiček, s nedopalky v popelníku a vypitým půllitrem piva.
Prošel kolem baru a zamířil na WC. Teprve teď Viktorovi došlo, že tahle troska je jeho terč. Mimovolně zamířil za ním. Vůbec nevěděl, co udělá. Chtěl to asi jen rychle skončit. Zastihl ho u mušle. Vytáhl svou zbraň. Před sebou viděl tvář, kterou tak dlouho nesnášel. Byl to obličej manželčina milence. Přesně mezi jeho oči zacílil mušku.
„Puf! Puf! Puf!“ udělal, jako kdyby střílel.
Pak se obrátil a vypadl pryč. Stále ho měl před očima, jak s sebou trhl, když tasil, jeho vodnaté oči, pytle pod očima, vrásky na čele, zežloutlou kůži, předčasně zešedivělé vlasy. Ten muž vypadal tak uboze, když si uvědomil, že si pomočil kalhoty.
Viktorovi se od té doby zhroutil svět. Celých patnáct let se musel vyrovnávat s tím, že ho Valérie podváděla. Mail, který dostala, znal zpaměti. Uměl by odříkat slovo od slova. Žárlil, že jí někdo vyznal lásku tak, jak by to sám nedokázal. Jeho soupeř byl v jeho očích obr. Motivoval ho, porovnával se s ním, díky němu vyrostl. Vydělával prachy, staral se o děti. A pak zjistil, že jeho boj je pouhá iluze.
„Ne, už ne,“ řekl trenérovi, „končím.“
Nevěděl, co chce dělat. Ale střelba ho už nebavila. Otevřel odřenou koženou brašnu na pistoli. Vytáhl ze zbraně zásobník, rozložil ji na součástky a uložil ji do brašny, jako kdyby se z ní stalo něco nepotřebného, jako znesvěcená relikvie, jako jeho erekce...
Rozhodl se pořídit si rybářský lístek a chodit na ryby.
26. kapitola z knihy Otcovství
Jan Klar
Nesmrtelné Otázky Václava Moravce
Ředitelé České televize se celkem pravidelně střídají, ale Václav Moravec a jeho Otázky zůstávají: Je na tom až něco zvrhlého, když si uvědomíme cestu mladého novináře k dnešní konformitě.
Jan Klar
Když koně umírají na Taxisově příkopu
Tuším, že to napsal K. Čapek, že vrchol animální krásy ztělesňuje hlava německého ovčáka a nejsem si jistý, že možná dodal, že i hlava tygra. Já bych k tomu přidal zjev závodního koně, před dostihem, jak jsem ho vídal
Jan Klar
Poplatky ČT a ČRo je holý masochismus
Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky.
Jan Klar
Utrýzněná moderátorka Linda Bartošová
Ten utrýzněný tón, který žadoní o pozornost, jako kdyby byl pro dnešní mladé ženy typický. Asi bych si dalšího „munchovského“ výkřiku nevšiml, kdyby se jistá Linda Bartošová
Jan Klar
Pár špatných momentů Česti Strakatého
Všiml jsem si, že i ti nejlepší z tzv. mileniánů, kteří jsou mezi námi, trpí určitým neduhem. Ten neduh se projevuje vždy, když se začnou vztahovat ke svobodě, většinou totiž vůbec neví, o čem mluví.
Jan Klar
Marek Prchal - chlapec z laciného kraje
Nemám nic proti lidem, kteří se vymykají, jsou trochu ujetí, když to, co dělají, je v něčem inspirativní. Ale být extravagantní, abych dělal určité pózy, neboť marketing typu, který dělá p. Prchal je bohužel pouze kalkul
Jan Klar
Histrióni zase jednou slavili Českého lva
Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality.
Jan Klar
Špatné divadlo, které se v Česku hraje 2
Špatné divadlo, které se v Česku hraje, vrcholilo poslední tři měsíce, kdy probíhala prezidentská kampaň. Ještě nikdy jsem neviděl tolik „slušných“ lidí fandit jako ve wrestlingové aréně.
Jan Klar
Takové normální zabíjení statisíců zvířat...
Nemůže být většího kontrastu v dnešní době. Na jedné straně prezidentská fraška, nekonečná duchaprázdnota, nanicovatost kampaně, společenský trapas, náhražka témat, černobílost, kdy se lidé dělí na anděly a ďábly
Jan Klar
Válka proti mužům už nějaký čas eskaluje...
Ten radikální řez mezi autenticitou a pózovitostí, která dnes převládá, jsem zahlédl nedávno na DVTV. Pan Veselovský si pozval J. Mareše, bývalého kriminalistu, úspěšného scénáristu Případů 1. oddělení.
Jan Klar
Blondýnka, co ji muži trápili, až ji zabili...
Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe,
Jan Klar
Pozadí událostí: klišovité, plytké až nudné
Když někdo nazve svůj seriál Pozadím událostí, zřejmě by se dalo čekat, že nám odkryje něco, co není až tak běžně zjevné. Jenže se dočkáme jen staré známé manýry, která semele vše, co je zrovna módní, aby ukázala, jak je in,
Jan Klar
Deník spisovatele – hezká baba, chlapi, to má na světě nejlehčí…
Někdy až žasnu, čím se chytré hlavy zabývají v zemi, která je jen kousek od války, kde se vraždí lidé, zatímco u nás se píší chytré recenze na zcela hloupé knihy, naposledy Bílou vodu
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové 2
Co je to vůbec dekadence, o které tak často píšu? Je to jev, kdy určující, byť úzká vrstva společnosti, žije postmateriálně. Zatímco většina lidí marní své životy tím, že tupě konzumuje,
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové
Nebýt dlouhých nohou moderátorky nemělo by význam Magnesii Literu zmiňovat, odráží jen to, co je fenoménem společnosti, totiž její dekadenci, která trvá už dvě desetiletí.
Jan Klar
Deník spisovatele – v Africe hladomor a v Evropě trapný konzum...
Válka na Ukrajině s sebou nese různá rizika, aspoň média už měsíc hrozí, že veliká obilnice na Dněpru letos selže a bude hladomor, milión hladových lidí se pohne do Evropy.
Jan Klar
Deník spisovatele – v kriminále jsem seděl asi jenom třikrát…
Jediné, v čem mají Rusové bohužel pravdu je to, že Západ je už dlouho dekadentní, projevuje se to dnes a denně od politiků až po různé celebrity vytvářející iluzi, že žijeme pravdivě,
Jan Klar
Deník spisovatele – odhodili lopaty a vzali do rukou samopaly...
Kromě zbytečného utrpení, umírání a mrzačení lidí je odporné, jak Rusové ničí celá města i s jejich historií. Mám rád architekturu, myslím si, že je pouze málo činností,
Jan Klar
Deník spisovatele – Toillete ist unten, keine .........., please!
Bavil jsem se s člověkem, který má na starost zařízení pro utečence, a ten mi říkal, že by do nich vzal všechny Ukrajince na úkor těch, co tam jsou, decentně řečeno grázlů z Blízkého východu.
Jan Klar
Deník spisovatele – jasně, dnešní utečenci z Ukrajiny jsou jako my
Nemůžu říct, že by má první zkušenost s Ukrajinci byla dobrá, tehdy, když jsem hlídal panelárnu, pobodal jeden dělník druhého a pak založil požár na ubytovně. Bylo to k večeru,
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |