Její kamarádky a jiná zvířátka

Manželství znamená pro každého muže výrazné polepšení. Získává na prestiži, společenském uznání, dobrém vychování a morálních zásadách. Taky je stále pod dohledem žen, které to s ním myslí dobře. 

Starají se o to, aby byl slušnější a bohabojnější. V případě Daniely nebyla takovou guvernantkou ani tak její matka, jako její mladé kamarádky. Potom, co se s ní rozvedl, měl pocit, jako kdyby ho vyobcovali ze svazu mládeže.

„Jak jsi jí to mohl udělat?“ zeptala se nejlepší kamarádka Erika.

„Co máš na mysli?!“

Všechny se obrátily proti němu jako jeden muž. Ten šik zuřivých bojovnic za práva žen ho přece jen překvapil. Mohl si za to sám, protože s nimi přestal komunikovat. Vlastně s nimi ani nikdy komunikovat nezačal. Prostě je jen strpěl, aby měl klid. Vyhýbal se jim, jak jen to šlo. Ale to bohužel s nástupem sociálních sítí nešlo.

„Ahoj, Zuzi,“ slýchal každý večer, „jak se dneska máme?“

Typický přihlašovací zvuk Skypu slýchal i ve snu. Hlas kamarádek vyplňoval obývák od rána až do večera. Nebyl to jen hlas, ale nelítostná PC kamera zaznamenávala i jejich obličeje. Když se nechtěně ocitl na jejich monitoru, okamžitě se cítil být přistižen. Ani jedna ho zrovna nešetřila. Daniela s nimi probírala svůj intimní život.

„Fakt jo?!“ pohoršovaly se, „to by ten můj nesměl!“ 

Žili jako dva manželé ve výkladní skříňi. Náhodní chodci se u nich zastavovali a užívali si „reality show“. Daniela se seznamovala velmi snadno, počet jejích kamarádek rostl geometrickou řadou. Nebyly to ani tak přítelkyně jako známé, které spojovalo čerstvé mateřství. Malé děti byly hlavním tématem rozhovoru a pak taky jejich manželé.   

„Zuzi s Tadíkem nás zvou na grilovačku. Bude tam i Eri a Janča. Jančin Víťa je taky novinář.“ 

Michal vůbec neprahl po tom poznat nějaké chlapy. Stačilo mu, že znal ženy, které se mu usazovaly v obýváku. Překážely v životě, v jeho lenosti, snění a samotářství. Byly většinou o generaci mladší, ve své povrchnosti spokojeně samolibé a naoko šťastné. Věděly, jak mají žít, žádné pochyby lidí, co zažili komunismus, už neznaly. Vytrénovala je svoboda, lifestylové magazíny a slabí emancipovaní muži. 

„Víťa je intouš! Neumí ani přibít hřebík do zdi. Tuhle jsem potřebovala, aby přidělal poličku. Skončili jsme na áru…“

Ten řehot ho pokaždé vyhnal až dolů do bistra. Tam byl klid spojený s tím, že věděl, co ho čeká. Výčitky a scény pro diváky. Srdcervoucí nářek nad tím, jak je zase zřízený. Všudypřítomná kamera. Jančo, koukej, co mám doma za čuně, já jsem ti nešťastná!

„Co si zítra vyjet na kole,“ snažil se, „jen sami dva s malou na sedačce místo tý blbý grilovačky?“

„Cože?“ řekla místo Daniely Zuzka, „Tadík už naložil maso!“

Obrazovka monitoru na něj svítila jako lampa estébáka. Měnily se na ní jen dívčí obličeje. Čišela z nich nuda a arogance. Michal už věděl, že člověk je jen lepší zvíře. Když se s nimi bavil o samotě, byly to příjemné holky, ale společně nabývaly rysy zvířecích předků. Janča se proměnila v žábu, která valila bulvy a hlasitě kvákala. Erika vypadala jako plameňák rochnící se zobákem v bahně. A Zuzka jako úlisná krajta, co by ho nejradši zaškrtila a sežrala ke snídani.    

„Taťko, v jakým jsme pavilónu?“

Měl sen, že vzal malou Míšu do ZOO. Prováděl ji mezi klecemi a ukazoval jí zajímavá zvířátka. Byly to Danieliny kamarádky. Ve volném výběhu běhala Markéta, svírala chobotem mobil a stále troubila. Pak tam byla opička Aneta a každého, kdo šel kolem, poučovala. Další kamarádka Kamila vypadala jako papoušek Kakadu. Seděla na bidýlku a poslouchala MTV. Sandra s šedivou bradkou žrala seno a tvářila se ekologicky.

„Dneska naposled!“ hlásil starý ošetřovatel.

„Vy už zavíráte?“

„Bohužel, naše exempláře se rozmnožily a přestaly být chráněné. Musíme si najít lepší exotiku.“

Michal odvedl Míšu domů. Když se vydal do baru, před domem zaskřípěly brzdy. Vyběhlo několik lidí a střelili ho uspávací puškou. Druhý den ráno se probudil v kleci. Měl tam misku s pivem. Kolem chodily kamarádky. Ukazovaly prsty s namalovanými nehty na Michala. Svým miminkům předčítaly nápis na informační tabulce:

„Mužské šovinistické prase...“

32. kapitola z knihy Otcovství