Mít bimbase není program

Freude Freude Freude, vždycky na tebe dojde, pomyslel si Michal. Seděl u baru a díval se na televizi. Právě ukazovali, jak nahé ženy demonstrují za své pohlaví. Odhalily pouze svá americká ňadra, ale vypadalo to komicky.

Ještě hůř než když nahé Rusky předváděly soulož v pravoslavném kostele. „Pussy Riot“, tak nějak si říkaly. Nebylo to poprvé a ani naposledy. Co tím ty ženy chtěly říct? Berte nás vážně, jinak se usouložíme k smrti?!

Jestli svou nahotou chtěly šokovat, moc se jim to nepovedlo. Už dávno nikoho nic takového nešokuje. Pochod rozhněvaných žen je relikt šedesátek. Sekly se nejmíň o padesát let zpátky. Jejich ideologie, jako všechny ostatní, vyčpěla. Proč jsou pořád tak zamindrákované? Slyšel někdy někdo o tom, že by si nějaký muž vzal dobrovolně na hlavu gumový penis a šel do ulic? 

„Hrajou hezkou hru,“ řekla mu jednou Daniela, „půjdeš na ni se mnou? Jmenuje se to Monology vagíny...“

Popravdě na žádné monology se mu tehdy moc nechtělo. Do divadla chodil rád, ale představoval si asi zábavnější inscenaci. Nešlo mu do hlavy, co úchvatného by mělo být na rozhovoru s pohlavním orgánem. Inteligence vagíny je rovna nule. Žádná velká duchaplnost. Žádný vtip, esprit ani sebeironie. Jen zase další projev sebezahleděnosti. Příslušnosti k něčemu, co mi pomůže zakrýt osobní mindrák.

„Ty jsi hnusný šovinista!“ řekla Daniela.

Michal pokrčil rameny. Taková nálepka ho pobavila. Po všech zkušenostech se ženami se snažil hledat lidskost. Otázka pohlaví se mlela v hlavách těch, co jím zjevně trpěly. A někteří lidé jím zjevně trpěli. Asi by to už neformuloval jako Freud, že žena závidí muži penis. Ono totiž není moc co závidět. Ale jestli se žena tak často stylizuje do množného čísla „my ženy“, bylo jasné, že jí stále ještě něco chybí.

„Jsem žena, kdo je víc?“ visela ve vzduchu marnivá otázka.

Málokdy se našla nějaká, co dokázala mluvit sama za sebe. Nepotřebovala se přichylovat ke svému rodu jako přísavka. Toto umím, toto jsem udělala, toto vymyslela. Třeba jen ve svých očích. Třeba jen formou nového receptu na vanilkový rohlíček. Záměrně snižuju to, co je v možnostech každého člověka. Jeho lidský přesah. Hrdost sám na sebe. Jen sebevědomý jedinec nemění druhé k obrazu svému.

„Já nemám čas nic vymýšlet!“ vzdychala Daniela.

Stále stejné nářky na svou „ženskou“ situaci. Na to, jaká je oběť patriarchátu, když musí uvařit v neděli oběd. Na to, jak na všechno doplácí, když se musí starat o malé dítě. Na život, který s ním promarnila, místo aby byla někde jinde, s někým jiným, a podobně. Bez manžela by jí bylo líp, proto se musí osvobodit z otroctví, vybojovat si svobodu. A pak, když si ji vybojuje, naříká stále úplně stejně...

„Ty sis to uměl zařídit!“ vyčítala mu.  

Za ty roky Michal změnil hodně. Omezil neřesti, chlast, milenky, doma se podílel, jak uměl. Vycházel Daniele vstříc, vařil, pral, žehlil, vytíral. Co se mu řeklo, to udělal. Přesto to nestačilo. Gender rovnost nad ním visela jako ostrá gilotina. Nikdy nevěděl, kdy ho setne. Za každou chybičku, za každou vstřícnost. Za každý ústupek byl potrestaný. Připomnělo mu to dobu, když se v Čechách stavěl dvojdomek.

„Pamatuješ, jak se dělila republika?“

„No a co jako?“

Tehdy se ustupovalo slovenskému bratrovi. Při studiích o tom psal, ale hlavně se na tom hodně naučil. Slabší většinou terorizuje silnějšího. Ať se Češi snažili, jak chtěli, Slováci se cítili být ošizeni. Žili v domnění, že na společný život jen doplácejí. Trpěli komplexem méněcennosti. Jediná cesta byl rozchod. Bez něj by nenašli sami sebe.

„Když se emancipovali, přestali kafrat o národu. Stejně tak i ženy by mohly už přestat kafrat o svém ženství...“

Michal se rozhlédl po okolních hostech. Většinou samí muži, podivné ztracené existence. Rozcapená stehna, velká panděra, bezduché tváře. Nedělal si o nich žádné iluze. Nedělal si dokonce žádné iluze o sobě. Chtěli někam patřit, mezi pravé Čechy, mezi pravé sparťany, mezi pravé chlapy. Přesto v každém z nás je na dně duše perlička lidskosti. 

„Co děláš?“ zavolala mu jeho manželka Eva.

Zahleděl se na pivní půllitr. Na účtence měl asi pátou čárku. „Popíjím kafe?“

„Potřebuju tě mít u sebe v pelíšku...“

„Ale já nejsem naprogramovanej!“

Bavilo ho jejich škádlení. Nechtěla ho měnit, byla na něj milá, těšil se na ni, až se k ní přitulí. Otevřou si sedmičku červeného tramínu a pustí si k tomu třeba skvělé Heroes od Davida Bowieho:

„I, I will be king
And you, you will be queen
Though nothing, will drive them away
We can beat them, just for one day
We can be heroes, just for one day

And you, you can be mean
And I, I'll drink all the time
'Cause we're lovers, and that is a fact
Yes we're lovers, and that is that
Though nothing, will keep us together
We could steal time, just for one day
We can be heroes, forever and ever
What'd you say?“

33. kapitola z knihy Otcovství