Čtvrtý porod je už hračka
Mateřství bylo pro ni vždy tím nejpřirozenějším úkolem v životě. Přesto, když zjistila, že nedostala měsíčky, propadla zoufalství. Jak se k tomu postaví Viktor? Má mu to vůbec říct, než si bude sama sebou úplně jistá?
Právě seděla na gynekologicko-porodnické klinice. Stále si nebyla vůbec ničím jistá, a to byla už ve dvanáctém týdnu. Čekala, až se otevřou dveře. V čekárně sedělo ještě několik žen. Zkoumaly se navzájem, proč sem asi přišly. Valérie byla objednaná na desátou hodinu. Bylo čtvrt na jedenáct a stále nevěděla, jestli ví, co opravdu chce. Co je pro ni mateřství? Pouhé rození potomků? Nebo vrchol milostné lásky?
„Chtěl bych s tebou mít dítě!“ řekl jí v létě Michal.
„Zbláznil ses?!“
Na louce nikdo jiný nechodil, a ona měla na sobě jen přiléhavé šaty a pod nimi už vůbec nic.
„Nebylo by to nádherný?“
Povzdychla si. „Jak si to jako představuješ?“
Někdy mu fakt nerozuměla. Ona tady váhá, jestli se s ním má vůbec spustit, a on jim už plánuje dítě?
„Jsem vdaná. Mám tři děti. Ty máš další ženu a dceru. Takže to všechno hodíme za hlavu?!“
Proč láká člověka to, co nemůže mít? Jejich situace byla prostě nemožná, tak jako už spoustu let. Měli i neměli spolu už jedno dítě. Větší komplikaci si už ani neuměla představit. Snažila se na to trvale zapomenout. A on, když výjimečně dovolila, aby se spolu viděli, se jí takhle odvděčí. „Na to zapomeň!“ řekla mu a stáhla si lem šatů přes kolena.
Jenže se stalo něco, co nečekala. Vyvolal v ní touhu. Asi v ní začaly tikat její biologické hodiny. Tělo opět jednou vytasilo drápky. Ten večer se převalovala a nemohla usnout. Potřebovala to, jako už dlouho ne. Nad ránem probudila Viktora, který vedle pospával. Když byl víc odpočatý, byl spíš svolný, jinak s ním nic už nebylo. „Co chceš?“ zašeptal.
„Pomazlíš mě?“
Po nějaké chvíli do ní pronikl. Vždy čekala na ten zázrak. Dar stvoření, který nám nadělila příroda. Co jiného je soulož, než pokus o nové početí? I když na to nemyslíš, je to v tobě přítomné. Byla na konci ovulace. Chtěla to asi víc, než si uvědomovala. Všechno to mazlení. Závratě rozkoše. Vášeň, která tě omamuje až do zapomnění. Jsi úplně volná a bezstarostná. A pak, když Viktor zasténal, sama si ho přitáhla stehny k sobě.
„Panebože!“
Za několik dní zjistila, že menses nedostala. Ihned to pochopila. Natolik už své tělo znala. Znala všechny jeho potíže. Její imunita selhávala čím dál tím víc, stále byla na práškách. A do toho miminko? Mohla by ho vůbec mít, když má tak zeslabené zdraví?
„No, tys to vymňoukla,“ řekl jí gynekolog.
Svěřovala se mu víc, než jen jako doktorovi. Byl její kamarád, chodila k němu už ve dvaceti. Pomáhal jí po samovolném potratu, s cystou, s nemocnými vaječníky, se všemi porody. A teď na ni zamrkal opět přes brýle jako nějaký krátkozraký bůh.
„Čtvrtý porod je už hračka, Vali.“
Zašklebila se na něj, jako že je blb. Měla ráda jeho humor, ale do smíchu jí opravdu nebylo. Co vlastně sama chtěla? Připustila to proto, že po dalším dítěti vnitřně toužila? Anebo to byla trpká náhoda? Další nezodpovědnost? Je žena jen mateřská nádoba? Hračka pro mužskou úlevu? Má vůbec na vybranou, může se vzepřít pudu? Nebo si chce dokazovat díky tomu, kolik porodila dětí, svou lidskou cenu?
Už teď si připadala jako koule. Splašily se v ní všechny chutě. Viktor se podivil, když snědla k večeři ovarové koleno. A to nebyl příliš všímavý, aspoň k tomu, co se ho netýkalo. Pořád jí bylo špatně. Když chodila zvracet, rychle spláchla, aby to nebylo slyšet. A pak se zase cpala. Jedla všechno, hlavně to, co nikdy nejedla. Prejt, tlačenku, slanečka s cibulí, šlehačku a věnečky. Proč je náš život tak sladkokyselý?!
„Kdo je na řadě? Pojďte dál!“
Pomalu vstala a vešla dovnitř. Sestra si vzala papíry a ukázala do ordinace, kde ji čekal doktor. Všechno bylo už dohodnuté. Nejdřív ji vyšetří. Pak si půjde lehnout na pokoj. Až půjde na sál, dostane celkovou anestezii. Zákrok bude bolet, protože je už ve dvanáctém týdnu. Roztáhnou jí děložní hrdlo. Vysajou jí dělohu. Plodové vejce zmizí navždy z jejího těla. To, co zůstane, vyškrábou kyretou.
Už se těšila, až si dá biftek, tatarku a čokoládový dort...
34. kapitola z knihy Otcovství
Jan Klar
Nesmrtelné Otázky Václava Moravce
Ředitelé České televize se celkem pravidelně střídají, ale Václav Moravec a jeho Otázky zůstávají: Je na tom až něco zvrhlého, když si uvědomíme cestu mladého novináře k dnešní konformitě.
Jan Klar
Když koně umírají na Taxisově příkopu
Tuším, že to napsal K. Čapek, že vrchol animální krásy ztělesňuje hlava německého ovčáka a nejsem si jistý, že možná dodal, že i hlava tygra. Já bych k tomu přidal zjev závodního koně, před dostihem, jak jsem ho vídal
Jan Klar
Poplatky ČT a ČRo je holý masochismus
Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky.
Jan Klar
Utrýzněná moderátorka Linda Bartošová
Ten utrýzněný tón, který žadoní o pozornost, jako kdyby byl pro dnešní mladé ženy typický. Asi bych si dalšího „munchovského“ výkřiku nevšiml, kdyby se jistá Linda Bartošová
Jan Klar
Pár špatných momentů Česti Strakatého
Všiml jsem si, že i ti nejlepší z tzv. mileniánů, kteří jsou mezi námi, trpí určitým neduhem. Ten neduh se projevuje vždy, když se začnou vztahovat ke svobodě, většinou totiž vůbec neví, o čem mluví.
Jan Klar
Marek Prchal - chlapec z laciného kraje
Nemám nic proti lidem, kteří se vymykají, jsou trochu ujetí, když to, co dělají, je v něčem inspirativní. Ale být extravagantní, abych dělal určité pózy, neboť marketing typu, který dělá p. Prchal je bohužel pouze kalkul
Jan Klar
Histrióni zase jednou slavili Českého lva
Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality.
Jan Klar
Špatné divadlo, které se v Česku hraje 2
Špatné divadlo, které se v Česku hraje, vrcholilo poslední tři měsíce, kdy probíhala prezidentská kampaň. Ještě nikdy jsem neviděl tolik „slušných“ lidí fandit jako ve wrestlingové aréně.
Jan Klar
Takové normální zabíjení statisíců zvířat...
Nemůže být většího kontrastu v dnešní době. Na jedné straně prezidentská fraška, nekonečná duchaprázdnota, nanicovatost kampaně, společenský trapas, náhražka témat, černobílost, kdy se lidé dělí na anděly a ďábly
Jan Klar
Válka proti mužům už nějaký čas eskaluje...
Ten radikální řez mezi autenticitou a pózovitostí, která dnes převládá, jsem zahlédl nedávno na DVTV. Pan Veselovský si pozval J. Mareše, bývalého kriminalistu, úspěšného scénáristu Případů 1. oddělení.
Jan Klar
Blondýnka, co ji muži trápili, až ji zabili...
Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe,
Jan Klar
Pozadí událostí: klišovité, plytké až nudné
Když někdo nazve svůj seriál Pozadím událostí, zřejmě by se dalo čekat, že nám odkryje něco, co není až tak běžně zjevné. Jenže se dočkáme jen staré známé manýry, která semele vše, co je zrovna módní, aby ukázala, jak je in,
Jan Klar
Deník spisovatele – hezká baba, chlapi, to má na světě nejlehčí…
Někdy až žasnu, čím se chytré hlavy zabývají v zemi, která je jen kousek od války, kde se vraždí lidé, zatímco u nás se píší chytré recenze na zcela hloupé knihy, naposledy Bílou vodu
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové 2
Co je to vůbec dekadence, o které tak často píšu? Je to jev, kdy určující, byť úzká vrstva společnosti, žije postmateriálně. Zatímco většina lidí marní své životy tím, že tupě konzumuje,
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové
Nebýt dlouhých nohou moderátorky nemělo by význam Magnesii Literu zmiňovat, odráží jen to, co je fenoménem společnosti, totiž její dekadenci, která trvá už dvě desetiletí.
Jan Klar
Deník spisovatele – v Africe hladomor a v Evropě trapný konzum...
Válka na Ukrajině s sebou nese různá rizika, aspoň média už měsíc hrozí, že veliká obilnice na Dněpru letos selže a bude hladomor, milión hladových lidí se pohne do Evropy.
Jan Klar
Deník spisovatele – v kriminále jsem seděl asi jenom třikrát…
Jediné, v čem mají Rusové bohužel pravdu je to, že Západ je už dlouho dekadentní, projevuje se to dnes a denně od politiků až po různé celebrity vytvářející iluzi, že žijeme pravdivě,
Jan Klar
Deník spisovatele – odhodili lopaty a vzali do rukou samopaly...
Kromě zbytečného utrpení, umírání a mrzačení lidí je odporné, jak Rusové ničí celá města i s jejich historií. Mám rád architekturu, myslím si, že je pouze málo činností,
Jan Klar
Deník spisovatele – Toillete ist unten, keine .........., please!
Bavil jsem se s člověkem, který má na starost zařízení pro utečence, a ten mi říkal, že by do nich vzal všechny Ukrajince na úkor těch, co tam jsou, decentně řečeno grázlů z Blízkého východu.
Jan Klar
Deník spisovatele – jasně, dnešní utečenci z Ukrajiny jsou jako my
Nemůžu říct, že by má první zkušenost s Ukrajinci byla dobrá, tehdy, když jsem hlídal panelárnu, pobodal jeden dělník druhého a pak založil požár na ubytovně. Bylo to k večeru,
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |