Sběratelka plyšáků z čerpačky Shell

Kdykoliv Daniela předávala své dítě, měla pocit, jako kdyby o něj přicházela. Chlap si přijede, zazvoní si a čeká dceru na stříbrném podnosu. V neděli ráno jim vpadne do života, do jejich pravidelného režimu,

a vůbec ho nenapadne, že malé Míše jen motá hlavu. A ona je z něj ke všemu unešená! Daniela ji mohla proti němu poštvat, když se rozváděli, ale neudělala to. Chtěla, aby citově netrpěla bez svého otce. A ten si sem přijede na skok s plyšákem koupeným cestou v nějaké čerpačce.

„Myšáček?“ rozzářila se Míša, „ten je určitě ze Shellky!“

Měla těch plyšáků už celý regál. Vyházela skoro všechny poličky, kde měla i jiné hračky, aby si do nich mohla dávat plyšáky. Celá stěna pokoje byla výstavkou ošklivých obludek. Daniela netušila, kde tohle vyrábějí?! Ta zvířata narušovala její dobrý vkus. Když uklízela, hlasitě Michala proklínala. Rovnala chlupatého angoráka, obrovskou žlutou chobotnici, žábu s růžovou tlamičkou, medvěda, co vypadal jako pes, zebru bez pruhů, gumového pavouka, a cítila v sobě nenávist.  

„Tak večer v šest,“ řekl Michal téměř žoviálně.

Ani se na něj nepodívala. Milostivě si udělal volnou neděli. Měla čas až do večera, aby stihla uklidit dětský pokoj! Nejradši by celý ten plyšový cirkus naházela do kotle. Spálila by všechny ty agresivní viry. Oheň je nejlepší čistící prostředek. Zlikviduje bacily tak, jak to žádný preparát nedokáže. A ona si nedělala už žádné iluze. Věděla, v jakém svrabu se Michal, po tom, co ho opustila, nacházel.

„Nejdřív si musíš vydezinfikovat byt!“ řekla.

Nechtěla, aby tam tahal jejich dítě. Bylo to hnusné doupě. Všude se válely prázdné láhve a špinavé talíře. Po návratu z léčebny trochu uklidil, ale pak do toho spadl znovu. Pelešil se s různými ženskými. Danielu vůbec nepřekvapilo, že se s ním spustila i Eva. Její nejlepší kamarádka! Už nějakou dobu tušila, že se chová falešně.

„Michal skončil na záchytce,“ zavolala jí tehdy, „mohla bys pro něj dojet, já od něj odcházím...“

„Proč já?!“

Od té doby se s ní už nekamarádila. Nemohla jí to odpustit. Odjela k rodičům, ale Michal se choval pořád stejně. Jen o to víc chlastal. Když si po nějaké době dojela do bytu pro věci, úplně zkoprněla. To už nebyl ten útulný domov, který tady vytvořila. Byl to vybydlený holobyt. Udělalo se jí špatně z toho, že žila tolik let s takovou zrůdou.    

„Měl by ses jít léčit,“ řekla. 

„A co Míša?“

„Můžeš za ní přijet, ale sem ji brát nesmíš!“

Pohrozila mu sociálkou. Nic jiného na něj neplatilo. Kdyby se ho neujala Eva, skončil by na dlažbě. Možná by to bylo lepší. Měla by o starost míň. Chcípl by někde pod mostem a zmizel navždy z jejího života. Míša by na něj milosrdně zapomněla. Netrápila by se s takovým otcem. A ona by neměla dům celý zavšivený od těch plyšáků.

Daniela se rozhlédla po dětském pokoji. Kolik práce jí to dalo, aby z tak ošklivé místnosti udělala útulný koutek! Vymalovala stěny, nalepila za postýlku tapety, pověsila hezké barevné obrázky. Opravila starý nábytek a nalakovala ho, aby vypadal šik. Bílými závěsy zakryla stará okna. Ručně šité polštáře a peřinka ladily se závěsy.

Kdysi snila, že bude bydlet v baráku. Jako její rodiče. Doufala, že Michal prodá byt, a přestěhují se na venkov. Jejich malá si bude užívat zahradu. Ona by se nemusela už vracet do práce. Na feminismus by klidně zapomněla. Mohla by pěstovat zeleninu a chovat ovce. Proč jí to vyšlo až teď? Žena si musí pečlivě zvážit, koho si vezme. 

„To jsi tomu dala!“ zavrčela žlutá chobotnice. Daniela se na ni užasle zadívala, jako kdyby jí nerozuměla. „Na malou nemyslelas?!“ osopil se na ní chlupatý angorák. „Nevíš, jak se jí stýská?“ zakvákala růžovou tlamou žába. Daniela si zacpala uši. To se jí snad jen zdá? Od kdy plyšáci mluví? Nebo to mluví hlas v hlavě? „Myslíš hlavně na sebe!“ vyštěkl medvěd. „Jsi sobec!“ řekla zebra. „Hnusná!“ pokýval pavouk. „Fuj, fuj, fuj!“ ozývaly se ostatní plyšáčci jako sborový chorál.  

V šest hodin zastavil Michal na obvyklém místě. Stačilo, aby Míša přešla po návsi přes trávník k brance u plotu. Vysadil ji i s jejím veselým myšáčkem. Celý den si s ním hrála, jako kdyby byl opravdu živý...   

 „Tak zase přijedeš, tatínku?“

„Jasně. Pozdravuj!“

Odcházela k domu, kde bydlely s tím cizím chlapem.

36. kapitola z knihy Otcovství