Krátká návštěva u zhýralého opilce

„Hlavně si ukliďte,“ řekl šéflékař Suchý, když Michal odjížděl z léčebny. Jedna z těch moudrých rad, kterými se můžete jen velmi těžko řídit. Znáte to, žijeme v době zaručených receptů na to, jak žít. 

Kdo chce mít pořádek v hlavě, měl by mít pořádek kolem sebe. Ale uklízejte něco, co uklidit nejde. Něco, co byste měli zgruntu vyměnit, abyste mohli začít znovu. Včetně těch čtyřech stěn, které vás tísnily už od dětství.

Michal otevřel dveře od bytu. Tady to páchne, pomyslel si, aspoň že ta kyselina, co jsem použil, působí. Můžu se tu cítit ještě trochu jako v léčebně. Ten pach mi zaručí, že si dám pozor. Ostatně je to podobně strohé. Ještě tu chybí nějaká sestra v uniformě. Kafe si musím uvařit sám. Starý gauč, kterého se snad nikdy nezbavím. Tady mě naši zplodili. Tady jsem zplodil syna. Tady jsem skončil, když se Eva odstěhovala.

„Malou už nikdy neuvidíš!“ řekla.

Melancholie je můj denní chleba. Kdy jsem se vůbec naposledy zasmál? Možná bych se měl oběsit na tom holém háku. Ten moderní lustr si Eva odvezla. Ale spíš jsem ho sám prodal. Ostatně jako všechno, co neodvezla. Sedačku, skříně, stoly, židle, počítač, mikrovlnku, pračku, lustry. Možná i ty konzole, které jsem odnesl do sběrny kovů. Zůstal tady stát na podlaze jen psací stroj zn. Consul. Jako němá výčitka.     

Přitom jsme si žili celkem pohodlně. Cihlový byt z 19. století, v centru města, vysoké stropy, sto metrů čtverečních, otevřený obyvací prostor s kuchyní, nová koupelna i záchod. Luxusní dlažba, parkety ze žlutého jasanu, starý nábytek z mahagonu. Několik starožitností ve stylu art deco. Do toho kuchyňská linka, moderní design, kov a dřevo. Všechno to dokonale ladilo. Na to si Eva potrpěla, když to zařizovala.

Z kuchyně mi zůstala jen lednička. Novou linku jsem střelil mému známému vetešníkovi. Bral ode mě věci ve velkém. Co bych s linkou dělal? Vařil si kafe? Stačil mi gauč, na kterém jsme mívali nastlané peřiny. Zase přišel k dobru. Celá historie bytu šla kolem něj. Byla to replika biedermeieru. Lehal jsem na něm a díval se do stropu. „Ožralo!“ ozývalo se.

Nějaký podivný přízrak chodil po stropě. Vypadal jako můj táta. Takový zlý potměšilý chlap. Byl podobný tarantuli. Až příliš nožiček a ručiček. Ale ten výraz měl přísný. Trochu mrzký, úlisný a zákeřný. Jenže byl slaboch, protože nikdy nesešel z těch stěn. Občas se zavěsil na lustr, který tam ještě visel, jako pavián. Začal příšerně vřískat. Útočil na mé slabé nervy, hodil jsem po něm láhev: „Ty zbabělče!“

To bylo moje delirium tremens. Nerad na to vzpomínám, už je to pryč. Teď jsou tady jen holé stěny. Člověk nemůže překročit svůj stín. Je jen tím, co z něj vychovali. Máma mi nechala byt, který patřil její rodině. Sama se odstěhovala k příteli. Proč jsem ho ještě neprodal? Možná jsem věděl, že kdybych to udělal, chcípl bych někde pod mostem.

„Tatínku, pojď si hrát!“ řekla mi Evelínka.

Byla tak roztomilá, když mě probrala z kocoviny. Malá zrzečka s culíkem ve vlasech. Neměl jsem nic už na hraní. Všude stály flašky od piva, od vína a od kořalky. 

„Vidíš ty kuželky?“ řekl jsem.

„Jaký?“  

Ukázal jsem jí, jak z lahví postaví herní sadu.

„A teď jdi na dvůr. Správcovic kočka tam má míček, jednou jsme si s ním kopali, pamatuješ?“

Přinesla míček a hráli jsme. Zamířil jsem a všechny flašky se s rachotem skácely.

Evelínka zajásala. „Tys to vyhrál, tatínku!“

Tehdy jsem se rozbrečel. Moje dítě mi to přeje. Malá holka, která vždycky chtěla ve všem vyhrát.

Podíval jsem se na gauč. Nikam jinam se posadit nedalo. Byly časy, kdy jsem vyhrával a moc si toho nevážil. Stýkal jsem se s politiky, měl úspěch v práci, plno žen. Kolik jich leželo na tomhle gauči? Užívaly si to jako já. Já k tomu potřeboval jen ještě něco navíc. Pak měl vyhodili z novin. Začal jsem prohrávat i tady doma.  

Co člověk může změnit? Může sám před sebou utéct? Pořád utíkat a pak zase vidět tarantuli? Naše obavy jsou jen pocit. Musíme se jednou přestat bát sami sebe. Vyměnil jsem vložku zámku u dveří. Našel si práci, vyčistil byt, dobil si mobil. Mám dvě dcery a syna. Nemůžu přece žít stále jen tím šukáním a chlastáním... 

Michal vytočil číslo Valérie.

„No, copak?!'“

„Chci ti jen říct, že daruju tu ledvinu Matějovi.“

Čekal, až to zpracuje.

„Děkuju,“ řekla.

Pak si lehl na gauč a zazíral na strop. 

40. kapitola z knihy Otcovství