Žena je věčně nespokojená. I ta nejctnostnější z nich neustále pochybuje. O tom, jaká je, jak žije, jak se líbí, jestli se má dobře, ale především o svém manželovi. Je to ten pravý?!
Daniela, když ještě žila s Michalem, byla samá pochybnost. Předhazovala mu jeho úlety, ale sama žádné velké skrupule neměla. Udržovala si různé mužské známosti na dálku. „Mám svůj fanclub,“ tvrdila kamarádkám, „nikdy nevíš, kdy se ti to může hodit.“
Pěstovala si chlapy, jako jiní pěstují zeleninu. S každým občas prohodila slovo, lehce zaflirtovala, udržovala je aktivní. Komu by to mohlo uškodit? Hlavně díky Facebooku měla o přátele postaráno. Mezi starými ctiteli z mládí přibyli další, které ani pořádně neznala. Když vypadali zajímavě, přidala si je mezi přátele a občas s nimi chatovala. „Jsem maminka na plný úvazek,“ psala, „potřebuju trochu rozptýlit.“
Zajímavé, kolik mužů chce ženu pouze trochu rozptýlit. Stačí o sobě vědět, prohodit slovo, poslat si virtuální pusu, na víc není čas. A morálka vdané ženy dělá také svoje. Slib je slib, zvlášť ten manželský. Občas káva se starým kamarádem, vzpomínky na divoké večírky, ale odsud posud. Směs reality a fikce, příjemná umělá realita, ve které se fajn žije, ale nad kterou je dobrým zvykem ohrnovat nos...
„Chci žít na venkově,“ vzdychala Daniela.
Ano, jsme národ zahrádkářů. Máme přirozenou nedůvěru k vyumělkovanému a velkopanskému světu. Jsme potomci malých rolníků. Michalův životní styl Danielu vnitřně popuzoval. Chtěl žít ve městě, psát o velké politice, být hochštaplerem na vysoké noze. Byla jen otázka času, kdy přijde pád. Když přišel, byla vlastně i ráda.
„Budeš aspoň víc doma,“ řekla.
Myslela si, že se zklidní. Ale místo klidného života v páru, začal chodit do hospod a chlastat. Tušila, že je jí nevěrný. Viděla jasné důkazy i tam, kde žádné nebyly. Věrnost byla pro ni zásadní. Hlavně ta fyzická. Nedovedla si představit, že by se mohla milovat s nějakým cizoložníkem. „Smrdíš!“ zlobila se, „hoď všechno do prádla!“
Každou chvíli to z něj táhlo. Kořalka a děvky. Vzbuzovalo to v ní nevolnost. Její nespokojenost stoupala. Bolelo ji břicho a měla migrénu. Sedala u Facebooku a hledala odpověď na otázku, jaká je. Jak žije. Jak se líbí. Jestli se má dobře. Je vůbec Michal ten pravý?!
„A nešla bys se mnou někdy na kávu?“ zeptal se jeden ze ctitelů, „moc rád bych tě poznal.“
„Ale proč?“ zeptala se.
„Asi proto, že je to osud,“ napsal, „co když k sobě patříme?!“
Ten nejvěrnější ctitel to myslel vážně. Jeho zájem jí lichotil, ale bála se, co bude, když se zamiluje.
„Já nedělám věci napůl, promiň, neumím podvádět.“
Nechápala, jak to jiní mohou dělat. Setkat se s někým, něco vypít, pak se spolu vyspat a dělat zase jako by nic. Takový svět byl zvrhlý. Pro ni bylo milování svaté. Akt hluboké lásky. Nemohla by to dělat s cizím mužem. Bez sladkých motýlů v břiše. Bez extáze v duši. Odpuzovala ji vidina někoho, kdo byl plný zlozvyků a špatné hygieny.
„Připomínáš mi madonu!“ napsal ten ctitel.
Nakonec svolila, aby se viděli. Vyloupl se z něj starší muž. Technický typ, ale nečekaně příjemný. Solidní, rozvedený, pohodář. Byl úplně jiný než Michal. Žádná rozervanost. Vůbec nepil, což jí vůbec nevadilo. Ona si dala víno. Pak jí vyprávěl o svém venkovském domu.
„Bydlím tam sám,“ řekl smutně.
Sama od sebe se nabídla, že by dům ráda viděla. Její odvaha ji samotnou překvapila. Copak to může?! Byla stále ještě vdaná. Vzala s sebou dcerku, aby to nevypadalo špatně. Kolem domu byla velká zahrada. Nádherně rozkvetlá jako v pohádce.
„Pro tebe,“ řekl a podal jí náruč kopretin.
Kytice mají větší moc než sebesilnější mužské pižmo. Úplně zapomněla na své pochyby. Cítila se omámeně. Nechtělo se jí vracet domů. Uložila Míšu pod hřejivou duchnu. Pak pila víno z kamenného sklepa. „Tvůj dům skrývá pravé poklady,“ usmála se.
„Ten největší poklad jsi ty!“ řekl ctitel.
Skončili spolu na rozvrzaném gauči. Ráno se probudila a procházela prázdné místnosti. Představovala si, jak je zařídí. Tady bude dětský pokoj. Otevřela starý vikýř a nadechla se vzduchu. V dálce zavrkaly hrdličky. Už dlouho se necítila být tak šťastná.
Techtle mechtle občas neuškodí…
41. kapitola z knihy Otcovství
