Správnej chlap nikdy nebrečí
Žádné studování sociologie ani jiných pavěd. Řemeslo má zlaté dno stále, ať jsou u moci komunisté nebo kapitalisté. Buď máš v ruce fortel nebo ne. Postavit se k práci, nevzdat to, co ti nejde, je základ. Žádnej učenej z nebe nespad. Když už nemůžeš, můžeš ještě dvakrát, tvrdil Matějovi.
„Jenže mě to nebaví!“ odsekl mu Matěj.
Viktor nesnášel jeho laxní přístup. Od dětství, když uzvedl cihlu, se ho snažil zapojit do řemesla. Postupně opravovali barák, který zdědil. Za tu dobu se naučili spoustu prací: zedničinu, tesařinu, vodařinu, plynařinu. Sám opravoval auta, uměl elektriku i plechařinu. Na baráku si dělal všechno sám, měl tři děti a musel umět vyjít. Nejhorší bylo spravit střechu. Když mu tehdy patnáctiletý syn držel trám, praštil ho omylem kladivem.
„Správnej chlap nikdy nebrečí!“ řekl mu.
Matěj měl svého otce už plné zuby. Dřív byl pro něj autorita, které se snažil ve všem vyhovět. Jenže pochopil, že to nedokáže. I kdyby se snažil sebevíc, jeho otec to stejně neocení. Měl na něj hrozné nároky! Copak je důležité, jestli umí pořádně namíchat maltu? Matěj si svépomocí stavět dům nebude. Proč by to taky dělal? Z hlediska sociologie je jisté, že česká populace vymírá. Baráků bude všude dostatek.
„Ále hovno,“ namítl táta, „vždycky platilo, že chlap má postavit dům, zasadit strom a zplodit syna!“
Pomáhal mu omítat podkroví. Matěj nosil těžké kbelíky s maltou po schodech a měl toho dost. Byl ještě v rekonvalescenci, ale jeho táta ho zapojil, jako kdyby neměl prázdniny.
„Jenže já budu teďka ještě studovat!“
„A co pak? Pak budeš žít z grantů?“
Viktor nemohl skousnout, že Matěj půjde na univerzitu. Tyhle obory nikoho ještě pořádně neuživily. Kdyby bylo po jeho, šel by makat. Filosofovat může klidně i u ponku.
„S vejškou můžu jít dělat co, chci!“
Za všechno mohla stejně jeho matka. Podporovala ho v tom nesmyslu, protože sama taky studovala. Jako kdyby to Viktor neznal: na obci, v práci, dokonce i servírka v hospodě je bakalářka. Každý je dneska bakalář! Studujou humanitní kraviny, ale pak neumí ani načepovat pivo.
Viktor má maturitu a je spokojený. Živí se vlastníma rukama. Kdo to dneska, v době pupkatých manažerů, může říct? Grunt je pořád stejný grunt. Bez práce nejsou koláče. Jak by taky mohly být? Kdyby se nezaselo a nesklidilo, nebylo by ani na chleba. Co bychom jedli? Reklamu? Koláče sledovanosti? Virtuální realitu? Není nad naše české ručičky. Kdyby Matěj byl opravdu po něm, neměl by hlavu v oblacích.
Matěj pozoroval svého otce. Nabíral na lžíci maltu a omítal zděnou příčku. Byl to silný chlap. Měl široká ramena, pod tílkem vystupovaly svaly, jaké by chtěl Matěj taky mít. Ale to bylo asi tak všechno.
„To jsou neskutečný klišé!“ řekl.
Jeho otec nahodil, ale malta odpadla a rozprskla se mu po tváři.
„Jak jsi to namíchal?! Vždyť to vůbec nedrží! Je tam málo vápna! Ty jsi lempl, sakra, po kom vlastně jsi!“
Matěj o tom přemýšlel už dlouho. Hlavně od té doby, co ležel v nemocnici. Jeho táta mu nemohl darovat ledvinu? Proč? Měl přece jeho geny. Jeho krev, jeho svaly, jeho tělo. Ale nic z toho, jak cítil, nemá. Má úplně jinou hlavu. Je úplně jiný přes veškerou snahu ho vychovat.
„No po tobě nejsem!“ řekl.
„To vidím, hlupáku!“
Viděl, jak se celý třese. Nesnášel ty jeho afekty. Takový on nikdy nebude. „Vždyť nejsi můj táta!“
Viktor mu ubalil facku.
„Cos to řekl?!“
Matěj na druhou nečekal a zdrhl. Řekl jen něco, co oba už tušili. Podle toho, jak se jeho matka vyhýbala odpovědi. Měl cizí ledvinu, od toho druhého chlapa. Viktor cítil, že se mu tím vzdaluje. Vůbec nevěděl, co si s tím má počít, jak se s tím má srovnat. V hlavě měl zmatek.
Sešel dolů, kde pražilo letní slunce. Míchačka byla vyklopená a on ji znovu pustil. Pod sítem měl prosetý písek. Nabral ho na lopatu a házel ho do míchačky. Třikrát písek a jednou vápno, které měl vyhašené v kádi. Ještě lopatu cementu. Jako když vaříš guláš. S tím si rady věděl. Tomu rozuměl. Zahleděl se na dům, na vzrostlý ořech a pak mu z očí vyhrkly slzy…
V míchačce se otáčela ta správná malta.
51. kapitola z knihy Otcovství
Jan Klar
Nesmrtelné Otázky Václava Moravce
Ředitelé České televize se celkem pravidelně střídají, ale Václav Moravec a jeho Otázky zůstávají: Je na tom až něco zvrhlého, když si uvědomíme cestu mladého novináře k dnešní konformitě.
Jan Klar
Když koně umírají na Taxisově příkopu
Tuším, že to napsal K. Čapek, že vrchol animální krásy ztělesňuje hlava německého ovčáka a nejsem si jistý, že možná dodal, že i hlava tygra. Já bych k tomu přidal zjev závodního koně, před dostihem, jak jsem ho vídal
Jan Klar
Poplatky ČT a ČRo je holý masochismus
Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky.
Jan Klar
Utrýzněná moderátorka Linda Bartošová
Ten utrýzněný tón, který žadoní o pozornost, jako kdyby byl pro dnešní mladé ženy typický. Asi bych si dalšího „munchovského“ výkřiku nevšiml, kdyby se jistá Linda Bartošová
Jan Klar
Pár špatných momentů Česti Strakatého
Všiml jsem si, že i ti nejlepší z tzv. mileniánů, kteří jsou mezi námi, trpí určitým neduhem. Ten neduh se projevuje vždy, když se začnou vztahovat ke svobodě, většinou totiž vůbec neví, o čem mluví.
Jan Klar
Marek Prchal - chlapec z laciného kraje
Nemám nic proti lidem, kteří se vymykají, jsou trochu ujetí, když to, co dělají, je v něčem inspirativní. Ale být extravagantní, abych dělal určité pózy, neboť marketing typu, který dělá p. Prchal je bohužel pouze kalkul
Jan Klar
Histrióni zase jednou slavili Českého lva
Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality.
Jan Klar
Špatné divadlo, které se v Česku hraje 2
Špatné divadlo, které se v Česku hraje, vrcholilo poslední tři měsíce, kdy probíhala prezidentská kampaň. Ještě nikdy jsem neviděl tolik „slušných“ lidí fandit jako ve wrestlingové aréně.
Jan Klar
Takové normální zabíjení statisíců zvířat...
Nemůže být většího kontrastu v dnešní době. Na jedné straně prezidentská fraška, nekonečná duchaprázdnota, nanicovatost kampaně, společenský trapas, náhražka témat, černobílost, kdy se lidé dělí na anděly a ďábly
Jan Klar
Válka proti mužům už nějaký čas eskaluje...
Ten radikální řez mezi autenticitou a pózovitostí, která dnes převládá, jsem zahlédl nedávno na DVTV. Pan Veselovský si pozval J. Mareše, bývalého kriminalistu, úspěšného scénáristu Případů 1. oddělení.
Jan Klar
Blondýnka, co ji muži trápili, až ji zabili...
Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe,
Jan Klar
Pozadí událostí: klišovité, plytké až nudné
Když někdo nazve svůj seriál Pozadím událostí, zřejmě by se dalo čekat, že nám odkryje něco, co není až tak běžně zjevné. Jenže se dočkáme jen staré známé manýry, která semele vše, co je zrovna módní, aby ukázala, jak je in,
Jan Klar
Deník spisovatele – hezká baba, chlapi, to má na světě nejlehčí…
Někdy až žasnu, čím se chytré hlavy zabývají v zemi, která je jen kousek od války, kde se vraždí lidé, zatímco u nás se píší chytré recenze na zcela hloupé knihy, naposledy Bílou vodu
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové 2
Co je to vůbec dekadence, o které tak často píšu? Je to jev, kdy určující, byť úzká vrstva společnosti, žije postmateriálně. Zatímco většina lidí marní své životy tím, že tupě konzumuje,
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové
Nebýt dlouhých nohou moderátorky nemělo by význam Magnesii Literu zmiňovat, odráží jen to, co je fenoménem společnosti, totiž její dekadenci, která trvá už dvě desetiletí.
Jan Klar
Deník spisovatele – v Africe hladomor a v Evropě trapný konzum...
Válka na Ukrajině s sebou nese různá rizika, aspoň média už měsíc hrozí, že veliká obilnice na Dněpru letos selže a bude hladomor, milión hladových lidí se pohne do Evropy.
Jan Klar
Deník spisovatele – v kriminále jsem seděl asi jenom třikrát…
Jediné, v čem mají Rusové bohužel pravdu je to, že Západ je už dlouho dekadentní, projevuje se to dnes a denně od politiků až po různé celebrity vytvářející iluzi, že žijeme pravdivě,
Jan Klar
Deník spisovatele – odhodili lopaty a vzali do rukou samopaly...
Kromě zbytečného utrpení, umírání a mrzačení lidí je odporné, jak Rusové ničí celá města i s jejich historií. Mám rád architekturu, myslím si, že je pouze málo činností,
Jan Klar
Deník spisovatele – Toillete ist unten, keine .........., please!
Bavil jsem se s člověkem, který má na starost zařízení pro utečence, a ten mi říkal, že by do nich vzal všechny Ukrajince na úkor těch, co tam jsou, decentně řečeno grázlů z Blízkého východu.
Jan Klar
Deník spisovatele – jasně, dnešní utečenci z Ukrajiny jsou jako my
Nemůžu říct, že by má první zkušenost s Ukrajinci byla dobrá, tehdy, když jsem hlídal panelárnu, pobodal jeden dělník druhého a pak založil požár na ubytovně. Bylo to k večeru,
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |