Viktor se po dlouhá léta snažil, aby ze svého syna vychoval chlapa. Byl to přece jen jeho nejstarší kluk, který by měl jít v otcovských stopách. Na tom nemůže nic změnit žádný politický režim nebo nová doba.
Žádné studování sociologie ani jiných pavěd. Řemeslo má zlaté dno stále, ať jsou u moci komunisté nebo kapitalisté. Buď máš v ruce fortel nebo ne. Postavit se k práci, nevzdat to, co ti nejde, je základ. Žádnej učenej z nebe nespad. Když už nemůžeš, můžeš ještě dvakrát, tvrdil Matějovi.
„Jenže mě to nebaví!“ odsekl mu Matěj.
Viktor nesnášel jeho laxní přístup. Od dětství, když uzvedl cihlu, se ho snažil zapojit do řemesla. Postupně opravovali barák, který zdědil. Za tu dobu se naučili spoustu prací: zedničinu, tesařinu, vodařinu, plynařinu. Sám opravoval auta, uměl elektriku i plechařinu. Na baráku si dělal všechno sám, měl tři děti a musel umět vyjít. Nejhorší bylo spravit střechu. Když mu tehdy patnáctiletý syn držel trám, praštil ho omylem kladivem.
„Správnej chlap nikdy nebrečí!“ řekl mu.
Matěj měl svého otce už plné zuby. Dřív byl pro něj autorita, které se snažil ve všem vyhovět. Jenže pochopil, že to nedokáže. I kdyby se snažil sebevíc, jeho otec to stejně neocení. Měl na něj hrozné nároky! Copak je důležité, jestli umí pořádně namíchat maltu? Matěj si svépomocí stavět dům nebude. Proč by to taky dělal? Z hlediska sociologie je jisté, že česká populace vymírá. Baráků bude všude dostatek.
„Ále hovno,“ namítl táta, „vždycky platilo, že chlap má postavit dům, zasadit strom a zplodit syna!“
Pomáhal mu omítat podkroví. Matěj nosil těžké kbelíky s maltou po schodech a měl toho dost. Byl ještě v rekonvalescenci, ale jeho táta ho zapojil, jako kdyby neměl prázdniny.
„Jenže já budu teďka ještě studovat!“
„A co pak? Pak budeš žít z grantů?“
Viktor nemohl skousnout, že Matěj půjde na univerzitu. Tyhle obory nikoho ještě pořádně neuživily. Kdyby bylo po jeho, šel by makat. Filosofovat může klidně i u ponku.
„S vejškou můžu jít dělat co, chci!“
Za všechno mohla stejně jeho matka. Podporovala ho v tom nesmyslu, protože sama taky studovala. Jako kdyby to Viktor neznal: na obci, v práci, dokonce i servírka v hospodě je bakalářka. Každý je dneska bakalář! Studujou humanitní kraviny, ale pak neumí ani načepovat pivo.
Viktor má maturitu a je spokojený. Živí se vlastníma rukama. Kdo to dneska, v době pupkatých manažerů, může říct? Grunt je pořád stejný grunt. Bez práce nejsou koláče. Jak by taky mohly být? Kdyby se nezaselo a nesklidilo, nebylo by ani na chleba. Co bychom jedli? Reklamu? Koláče sledovanosti? Virtuální realitu? Není nad naše české ručičky. Kdyby Matěj byl opravdu po něm, neměl by hlavu v oblacích.
Matěj pozoroval svého otce. Nabíral na lžíci maltu a omítal zděnou příčku. Byl to silný chlap. Měl široká ramena, pod tílkem vystupovaly svaly, jaké by chtěl Matěj taky mít. Ale to bylo asi tak všechno.
„To jsou neskutečný klišé!“ řekl.
Jeho otec nahodil, ale malta odpadla a rozprskla se mu po tváři.
„Jak jsi to namíchal?! Vždyť to vůbec nedrží! Je tam málo vápna! Ty jsi lempl, sakra, po kom vlastně jsi!“
Matěj o tom přemýšlel už dlouho. Hlavně od té doby, co ležel v nemocnici. Jeho táta mu nemohl darovat ledvinu? Proč? Měl přece jeho geny. Jeho krev, jeho svaly, jeho tělo. Ale nic z toho, jak cítil, nemá. Má úplně jinou hlavu. Je úplně jiný přes veškerou snahu ho vychovat.
„No po tobě nejsem!“ řekl.
„To vidím, hlupáku!“
Viděl, jak se celý třese. Nesnášel ty jeho afekty. Takový on nikdy nebude. „Vždyť nejsi můj táta!“
Viktor mu ubalil facku.
„Cos to řekl?!“
Matěj na druhou nečekal a zdrhl. Řekl jen něco, co oba už tušili. Podle toho, jak se jeho matka vyhýbala odpovědi. Měl cizí ledvinu, od toho druhého chlapa. Viktor cítil, že se mu tím vzdaluje. Vůbec nevěděl, co si s tím má počít, jak se s tím má srovnat. V hlavě měl zmatek.
Sešel dolů, kde pražilo letní slunce. Míchačka byla vyklopená a on ji znovu pustil. Pod sítem měl prosetý písek. Nabral ho na lopatu a házel ho do míchačky. Třikrát písek a jednou vápno, které měl vyhašené v kádi. Ještě lopatu cementu. Jako když vaříš guláš. S tím si rady věděl. Tomu rozuměl. Zahleděl se na dům, na vzrostlý ořech a pak mu z očí vyhrkly slzy…
V míchačce se otáčela ta správná malta.
51. kapitola z knihy Otcovství
