Muž, který se díval rád do zrcadla

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Karel rozsvítil světlo v koupelně a zadíval se na sebe do zrcadla. Dělal to tak zcela bezděčně už pětadvacet let. Už od svých třinácti, když mu začaly růst první vousy pod nosem. Tehdy měl z toho trochu šok. To ještě nevěděl, že bude mít ještě větší šok, až se bude dívat na sebe v těch nejlepších letech. Ano, Karel byl na vrcholu svých sil.

Jeho tvář připomínala připálenou palačinku. Kulatý obličej s kůží osmahlou solárkem, ale podivně vyměklou. Hrubou, s fleky, s uhry a s váčky pod očima. Za to mohlo to ponocování. Ten nezdravý životní styl, navzdory všem předsevzetím. Navíc mu vyrašilo strniště. Bronzové tváře se mu zanesly těmi ošklivými šedivými výhonky. Čím víc byl na vrcholu svých sil, tím častěji se musel holit, aby nebylo poznat, že to s ním začalo jít definitivně z kopce.

„Promiň,“ řekl dnes v noci, „není to už jako dřív...“

Neustále aby se za něco omlouval. Celý život jako by byl někdo, kdo se musí druhým omlouvat. Za to, že je obyčejný chlap. Že si objednává pivo ve fitku a že páchne potem. Že mu rostou chloupky v podpaždí. Že se rád škrábe na přirození. Že vydělává lehce nadprůměrný plat a že má deset let starou Octávii. Že nemá žádné velké ambice. Že se mu občas nepostaví tak jako dřív.

Jeho okolí by asi chtělo, aby byl někdo jiný. On sám by to taky chtěl. Proto se snaží, ale je mu to na pytel. Chodí třikrát týdně cvičit. Každý víkend chodí na manikůru i pedikůru. Tvrdne mu kůže na chodidlech a maže se pleťovým krémem. Geluje si svého kohouta a zbytek lebky si holí. Holí se prakticky všude. Jenže se mu rozbil strojek a tak si bere holítka od té, se kterou teď žije.

„Pustíš mě do koupelny?“ řekla.

„Ještě chvíli, zlato, musím se oholit…“

Vzal tříbřité holítko pro velmi senzitivní kůži. Pustil se do té své ranní každodenní dřiny.

„Půjdeš se mnou dneska na sqaush?!“

Vůbec se mu na žádný sqaush dneska jít nechce. Radši by si lehl na gauč a díval se na fotbal.

„Jo, jen mě trochu bolej záda...“

Vlastně ho bolí celé tělo. Včera to ve fitku přehnal. Chtěl vyběhat ten řízek, co měl k obědu.

„Tady máš tu růžovou košili. Jaký si vezmeš brejle, žlutý? Já jen, abysme trochu ladili…“

„Zlato, radši ty černý.“

Ta, se kterou teď žil, se na chvíli odmlčela. Jinak stále mluvila; čím míň měla co říct, tím víc mluvila.

„Na, vem si ty žlutý. Nechci, aby tě paní náměstkyně zase někde pomlouvala…“

Pracovali spolu na magistrátu. Bylo důležité, jak vypadají. Všichni je tam měli pod drobnohledem. Věděli, kdy spolu měli bouřlivou noc nebo kdy se pohádali. Jenže Karel se už nikdy nehádal. Zjistil, že je lepší držet lajnu. Ta, se kterou teď chodil, ho to naučila. Chtěla, aby dělal vedoucího, jenže jeho to až tak moc nelákalo. Líbilo se mu, že má stálý příjem, měsíc dovolené, půlroční odměny a každý pátek home office. Proč by to měnil? Větší zodpovědnost znamená větší riziko. Kdysi chtěl podnikat, mít vlastní firmu, ale to už v něm vymizelo.  

Ještě před tím chtěl být spisovatel. Když byl malý, doslova ho uchvátil Hemingway. Bral si jeho knížky z tátovy knihovny a protože tehdy nebyl internet, celé dny četl. Líbilo se mu, jak Ernest klade slova, poctivé věty, aby přesně vyjádřil život. Odvážné muže, kteří se rvou s přírodou, na lovu nebo na koridě. Drsné zabijáky se strohými průpovídkami. Vojáky, nevěstky nebo námořníky. Taky chtěl tak umět psát, ale jeho věty byly většinou moc vyumělkované.

Poslední dobou zíral pouze na akční filmy. Stále víc si uvědomoval, že ty filmy jsou tak béčkové jako jeho život. Nedalo se v nich ničemu věřit. Právě ta iluze ho vystihovala. Hlavní hrdina, který mlátí lidi, jako kdyby byli z hadru. Svalnatý kulturista s hroší kůží. Nastylizovaný muž bez vlastností. Jen fasáda navenek, jako umělá figurína. Stačí ho poslat do dalšího béčkového filmu a bude pořád stejný. Copak je tohle ještě vůbec jeho život?

„Pustíš mě už do tý koupelny?!“

Karel se lekl a zděsil se. Zadíval se na sebe do zrcadla. Jak se tak holil, začaly mu mizet kousky obličeje! Po každém tahu žiletkou mu povolil pruh kůže a po něm zůstalo jen prázdné bílé místo...

Celý se roztřásl a holítko mu vypadlo z ruky.

1. kapitola z románu Pseudochlap