Jak se stát kmotrem snadno a rychle

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Po tom, co Martina začala ve firmě pracovat, začalo se jim dařit. Vzali si miliónový úvěr u banky a zbavili se nevýnosných zakázek. Pavel sháněl nové klienty a Martina udělala pořádek v papírech. Díky tomu měla přehled, jak na tom právě jsou a co si můžou dovolit. Dokázala vymoct všechny jejich pohledávky, dokonce i ty nedobytné. Pavel nestačil koukat, jakou oporu pro své podnikání ve své milence nalezl.

Když vykázali poprvé zisk, šel to s ní oslavit. Naproti přes ulici, ve čtvrti, kde bydleli, byl vyhlášený bar. Scházela se tady místní smetánka, starosta, několik zastupitelů, podnikatelů a intelektuálů, kteří se navzájem znali a věděli o sobě. Pavel jim poslal rundu na seznámení. Bylo dobré si pěstovat známosti. Nikdy nevíš, kdo bude potřebovat tvé služby. Pavel zavíral hospodu a když vyšel na ulici, cítil se krásně. „Já to tady jednou koupím!“ řval na celé město.

Druhý den přišel k autu a zjistil, že mu ho někdo poškrábal. Zářivě žlutý lak jeho kabrioletu někdo obtáhl mincí! Víc než škoda ho žrala ta jasně projevená neuctivost! Jak si mohli něco takového dovolit? Copak už nebyl významný podnikatel, který platí daně? Chtěl být pro svět bohem, budoval si pověst, ale oni ho ponížili. Bolelo ho to úplně stejně, jako když mu v dětství sebrali spolužáci aktovku...

„To byl někdo z baru,“ řekl Martině, „když jsem šel domů, seděl tam ještě starosta s tajemníkem...“

„Jo?“ řekla Martina, která dělala účetnictví.

„Tohle mi zaplatějí!“ řekl Pavel.

Netušil, jak se jim pomstí. Potřeboval by mít takovou rodinu, jakou měl Michael Corleone v Kmotrovi. Všechno ho naučil jeho táta. Anebo jako Tony Sopráno z Rodiny Sopránů. Zrovna ten seriál dávali v televizi. Pavel se mohl znovu přesvědčit, jak je rodina důležitá. Tony převzal mafii po otci, měl dceru, syna a manželku. Zato matku měl dost příšernou. To Pavel měl zase mnohem lepší mamku. „Ahoj mamko,“ řekl do telefonu, “představ si, co se mi stalo.“

„Copak se stalo, Pájo?“

Všechno jí vylíčil, aby se mu ulevilo. „To je hrůza,“ řekla mamka, „kolik tě to bude stát?“

Pavel tušil, jak to myslí. „Je to na úplně novou metalízu. Odvezu to do servisu a uvidím...“

„Pomůžu ti, Pájo.“

Materiální jistota je důležitá, pomyslel si, ale když vám někdo zničí pověst, ani peníze nepomůžou. Jste jako zpráskaný pes. Někdo vám pošlape duši a už to nerozchodíte. Jasně, řekne se drobnost, lak na autě, ale ta neúcta vůči vám hrozně bolí. Nejbolestnější je pocit křivdy, jak napsal Exupéry. A Pavel se cítil být ukřivděný! Chtěl sloužit, být prospěšný své čtvrti, městu, státu, a co za to dostal?!

Když Martina odešla na oběd, sedl si k počítači. Měl tam Mafii 2, právě si ji koupil. Hrál ji ve chvílích, když byl v kanceláři sám. Potřeboval se od podnikání rozptýlit. Přenesl se do Lost Heaven, amerického fiktivního města. Stal se z něj Vito Scaletta. Měl kamaráda Joea a patřil do rodiny dona Falcona. Ale bylo to složitý, nejdřív musel postřílet bandu Číňanů, aby pochopil, že ryba smrdí od hlavy. Začala válka mafie mezi dvěma rodinami. Pavel musel zastřelil kmotra. Prostřílel se přes jeho muže a pak ho sejmul jako prašivého psa...

„Chcípni, ty hajzle!“

Pavel se cítil být jako pravý mafián. Uvědomil si, že se zbytečně lituje, že musí konat. Jen činy dělají chlapa.

Rozhodl se zajít za starostou, aby se s ním nějak dohodl. Starosta mu slíbí ochranu a prokáže mu tím službu. Nikdo mu nebude ničit majetek a budou si ho vážit. A Pavel mu za to políbí prsten. „Máte mou úctu, done,“ řekne starostovi.

Na radnici Prahy 7 měli právě úřední hodiny. Na sekretariátu seděla mladá baculatá dívka a tvářila se znuděně. „Starosta je pryč,“ řekla, když odnesla jeho vizitku za tlusté polstrované dveře.

„A kdy se vrátí?“

Pokrčila rameny. Pavel zaslechl za dveřmi smích, strašně výsměšný, jako kdyby patřil právě jemu.

„O.K., řekněte mu, že zase přijdu!“

Cestou domů se stavil v tržnici. Měl tam známého Vietnamce, který uměl sehnat, na co si vzpomeneš. Dohodl se s ním a zamířil domů. Na chvíli si zdříml, pak se oholil, oblékl si oblek, uvázal si kravatu a vyhlédl z okna. V hospodě naproti se už sjížděla smetánka. Mezi stojícími auty poznal starostovo BMW. Určitě sedí u stolu a všem vykládá, jak dnes Pavla ponížil. Jak se mu vysmál. Pavel vytáhl zakoupenou pistoli CZ 75, ujistil se, že je nabitá, a zamířil přes ulici k baru...

Schylovalo se k pořádnému masakru.

14. kapitola z románu Pseudochlap