Přijmu mladou hezkou sekretářku

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Jednoho dne se ve firmě objevila mladá hezká sekretářka. Martina, která přijela z finančního úřadu, nevěřila vlastním očím. Na její kancelářské židli trůnila nějaká hubená fiflena. Pusu měla nalíčenou, jako kdyby si ji natřela emailem, a krátkou sukni, že jí bylo vidět až do žaludku. Ano, nechala se Pavlem přesvědčit, že někoho potřebuje k ruce. Poslední dobou doslova padala na ústa, kolik toho měla. Ale nikde nebylo řečeno, že budou živit další vyžírku. "Ahojky," řekla fiflena, "nepřekážím?"

Martina přešla po chodbě k Pavlovi, kde měl svou kancelář. Pronajal si ji údajně proto, aby měl prostor pro jednání. Teď už chápala, jaká jednání si představuje. Užívat si s mladou naivkou! Odstavit ji od sebe. Myslela si, že bude mít rozum. Že přijme nějakou starší zkušenou účetní před důchodem. "Můžeš mi říct, cos dal do inzerátu?" uhodila na něj, "jakou má vlastně odbornou kvalifikaci?!"

"Musí nás reprezentovat," kývl Pavel.

Už teď se bála, že na ně pošlou kontrolu. Věděla, že Pavel si s rovnými podmínkami na trhu práce hlavu neláme. Jestli někam podal inzerát typu "přijmu mladou hezkou", měl by ho ihned stáhnout. Státní supové si ho jistě rádi vychutnají. Kontrola z pracáku bude chtít vědět, proč nechce starou a ošklivou. A hlavně by to měl vysvětil Martině. "Umí ta nádhera aspoň s počítačem?" zeptala se ho.

"Ty ji to naučíš!" řekl Pavel.

Akorát jí přidělal další práci. Blížil se konec roku a Martina nevěděla, kam dřív skočit. Rozdělila kancelář na dvě poloviny a Sašu, jak se jmenovala, do té druhé posadila. Předávala jí papíry k vyřízení. Sice to moc dobře nešlo, měla dotazy jak ze zvláštní školy, ale Martina se překonávala a snažila se jí to vysvětlit. V duchu proklínala Pavla, že jí tím roční účetnictví ještě ztížil.

"Co je to vlastně pasivum?" zeptala se Saša.

"To, co nás zatěžuje," odsekla Martina.

Nechtěla jí vysvětlovat, že mají úvěr. Ani to, že by měli snížit náklady, jak to jen jde. A nepřijímat neschopné holky. Martina dřela od rána do večera, jak byla zvyklá. Překvapilo jí, že s ní Saša zůstává i dlouho po práci. Něco se jí na ní líbilo a současně ji to iritovalo. Saša měla dlouhé blond vlasy, svěží hebkou pleť a velká prsa. Občas jí připomínala sama sebe, než se přebarvila na tmavo.

"Potřebuju zarezervovat salónek," řekla Saše, "pozveme naše dodavatele na vánoční mecheche."

"Já tam půjdu taky?" zeptala se Saša.

Martina neurčitě pokrčila rameny. Vůbec se jí nelíbilo, jak se Pavel kolem ní točí. Možná mu připomínala časy, když poznal Martinu. Choval se stejně chlapecky a parádivě jako tehdy. Vzal ji s sebou na jednání ve svém žlutém kabrioletu. Zdrželi se tam dost dlouho. Když se vrátili, viděla, že jsou oba velmi zaražení!

"Něco se stalo?!" zeptala se Sašy.

Taky Pavel se choval divně. Přestal se předvádět a věnoval se práci. To bylo už co říct. Martina stále žárlila, ale přitom se jí Saša líbila. Byla to velmi schizofrenní situace. Jako kdyby se v ní hnulo něco, co v ní kdysi dřímalo. Jakási potřeba sesterskosti. Byla s ní ráda, až se toho děsila. Měla ráda její vůni (ne parfému, který používala, ale jejího těla). Jako kdyby viděla v zrcadle sama sebe...

Všechno vyvrcholilo o vánočním večírku. Sešli se v salónku v jedné luxusní restauraci a měli tam své kolegy, auditory, techniky a bezpečáky. Pavel vedl dlouhou řeč a pak popíjeli. Saša mezi těmi všemi chlapy úplně zářila. Usmívala se a vyzařovala zvláštní kouzlo. Její světlé vlasy lákaly muže jako čmeláky žluté pyly květin. "Saško," řekl jeden ekolog, "vy jste moje krásný sluníčko!"

Martina měla na hlavě krátkého černého ježka. Žárlila na Sašu, že vypadá jako ona v mladších letech. Cítila se nejistě. Měla zvláštní pocit déja vu. Pavel vedle ní se opíjel, jak bylo jeho zvykem. Vůbec se jí nevěnoval. Dostala chuť co nejdřív zmizet. 

"Musím ještě do kanclu," řekla, "faktury nepočkaj!"

"Já půjdu s tebou," navrhla Saša.

Uvařily si kávu, aby měly do práce sílu. Bylo už pozdě, v domě bylo ticho, o to víc cítila tu intimitu. Vzájemnou chemii. Saša dělala všechno jako ona, byla její druhé já, tak blízká, jako ještě nikdo. Martina cítila, že se v ní něco odemyká, její tajná stránka. Úplně jiná touha, nepatřičná, od dětství potlačená, ale o to sladší. Chtěla být jako jiné, ale najednou cítí, že to už nejde. Svírá ji strašná vášeň. Strašný strach z prozrazení. Mučivá bolest a bolestná rozkoš. Omámení z něžného těla. Potřeba se jí dotknout, pocítit odhalenost až na kůži, její ženské šťávy!

"Ach," vzdychla Saša, když převrhla svůj šálek s kávou.

Pak se pomilovaly na kancelářské židli...

 19. kapitola z románu Pseudochlap