Bestseller, jaký svět neviděl

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Havel trávil stále svůj čas na balkónku bytu 1+1 a koukal se na starou zeď protějšího činžáku. Jeho múza, Margot, byla už přes měsíc na stipendijním pobytu v Dánsku, v kolonii umělců, kde mohla tvořit. Po vydání románu, který napsal Havel, doufala, že prohloubí svůj úspěch tím, že napíše další fenomenální knížku, nejlépe opravdový bestseller.

"A kdy se vrátíš?" zeptal se zoufale Havel.

Nabídli jí půlroční pobyt a mohla si ho i prodloužit. Občas mu posílala malou částku ze svých diet, aby přežil, ale nestačilo to ani na jednu Plzeň denně, jak býval zvyklý. Pivo se v Čechách pravidelně zdražovalo a ani chleba nebyl už tak levný jako dřív. Havel měl hlad a přemýšlel, co by s tím měl asi tak udělat.  

"Ahoj mamčo," zavolal matce, "jak se máš? Já se mám dobře. Co kdybych se přišel na tebe podívat?"

Věděl, že doma dostane vždycky najíst. Mamka se na Margot ani neptala, věděla, že není pro něj ta pravá. Nabídla mu, že se může vrátit a že mu pomůže najít práci. Koprovka, kterou Havlovi k večeři uvařila, mu zhořkla v ústech. Představoval si tu hrůzu! Každé ráno jít do úřadu plnit nudné tabulky, pak jít domů a mít hlavu jako balón. Rutinní úředničina je pro tvůrce učiněný zabiják.

"Seženu ti nějakou klidnou práci," řekla.

Přímo se děsil toho, že bude mít nějakou klidnou práci. Práci, která ubije jeho fantazii. Kde bude stále k dispozici šéfovi. Kolegům, kteří ho budou pomlouvat, protože se jich bude stranit. Protože bude krást každou volnou chvilku k tomu, aby si vysníval příběhy. Skvělé příběhy, které stejně už nikdy nenapíše. Nakonec ho to zabije. "Nezlob se," řekl mamce, "já už budu muset jít!"

Sedl si doma na balkónek a otevřel si láhev whisky. Takhle to dál nepůjde, pomyslel si, musím se začít nějak živit. Začít se o sebe starat, Margot mi už určitě nepomůže. Rozhodla se napsat bestseller. Hm, co vlastně může napsat, aby to zajímalo víc lidí? Dalšího Harryho Pottera? Jestli někdo něco ví o Lordu Voldemortovi, pak je to on. Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, je jeho otec.

Co by mu teď asi jeho táta poradil? Aby se nevzdal a pokračoval v tom, pro co se rozhodl? Napsal mistrovské dílo? A není nakonec takové dílo ten největší bestseller? Když už všechny ty plytké knihy jsou dávno ve sběrně papíru? Všechny "trháky", co kloužou po povrchu? Budí jen současné emoce a pak jsou už všem lhostejné? Kdo si ještě vzpomene třeba na Coelhova Alchymistu?

"Toho miloval prezident Clinton," ozvalo se zevnitř bytu. Nad psacím stolkem se objevil šotek pseudochlapa. 

Havel měl chuť po něm hodit tu láhev. Vypadal strašně nechutně, jako by vypadl z oka jiným šotkům. 

"Odkud jsi vypadl?" zeptal se ho.

Šotek se zmenšil do myších rozměrů a posadil se k monitoru. Prohrábl si svou pěstěnou bradku.

"Podívejme se," řekl, "co to tady máš. Pokus o bestseller? Myslíš, že to bude stačit?"

"Já nepíšu žádný bestseller..."

"To je vidět," ušklíbl se šotek, "je to moc šroubovaný. Ale přiznej se, že bys chtěl velkej success?"

Havel se posadil na židli a prohlížel si to, co zatím napsal. Ano, musel si přiznat, že doufal v úspěch. Byl na sebe pyšný. Měl výrazný styl, soucit, humor a nadhled. Překvapivou fantazii. Proč by neměl mít úspěch? Čekal na něj už dlouho, hladověl, byl bez práce, bez ženy, v noře 1+1 starého činžáku...

"Není to dokonalý," povzdechl si šotek.

Ten šedivý skřet Havla hrozně štval. "Hraješ si na mentora?"

"Chci ti jen poradit. Co třeba tahle pasáž. Kdo chce dneska číst složitý souvětí?"

Šotek se choval jako jeho fotr. Do všeho mu mluvil. Byl chytřejší a věděl všechno líp.

"Tohle taky škrtni," nabádal ho.

Postupně seškrtal to, co psal poslední dva roky. Vypadalo to, že zmarnil spoustu životní energie. Šotek kritizoval všechny dlouhé věty, odstavce a kapitoly. Nelíbily se mu ani dialogy. Celý příběh mu připadal hloupý. Ani ten začátek se nepovedl. Stačí, když je špatná první věta a pak je špatná celá kniha. Nakonec před Havlem svítila prázdná bílá nepopsaná plocha v souboru Word...

"Teď je to úplně geniální!" zachechtal se šotek pseudochlapa.

27. kapitola z románu Pseudochlap