Šedesátiletá šťabajzna k nakousnutí

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Na večerním rautu po konferenci "O klimatické změně" se cítila Emilka být ve svém živlu. Nebylo tady příliš mladých, spíše vrstevníci, solidní vědci, kapacity z univerzity, která je hostila. Měla mezi nimi přátele, za tu dobu, co se oteplování věnovala, je všechny dobře znala. Věděla, že se rádi dobře najedí, napijí a nebudou se předvádět. Vesměs to nebyli žádní manekýni a ona se mezi nimi cítila o hodně mladší. 

Věděla, že jí ty kraťoučké šaty sluší. Už při přednášce na sebe strhávala pozoronost, a to se několikrát přeřekla, ani neví proč. Asi ji rušily pohledy ze sálu, studenti na ni zírali jako na obrázek. Ve svém věku zjistila, že má stále pěkné nohy. Proč by je právě tady neukázala? Držela dietu, vozila si s sebou krabičky a jedla je na pokoji. Měla dokonale vyfénované blond vlasy a na sobě ty krátké růžové šaty.

"Moc ti to sluší, Emilko," řekl jí Jarda Charvát, docent z Ostravy, vášnivý gurmán.

Právě si nabíral velkou porci srnčího guláše. Voněl jí s tím přímo u nosu, takže málem neodolala. Snědla už nudle z krabičky a tím pro dnešek s večeří skončila.

"Dáte si zákusek?" zeptala se mladá servírka. 

"Emilka je sama k nakousnutí," usmál se profesor Strnad, pražák, kterého znala téměř třicet let.

Profesor byl odjakživa velký srandista. Učil léta ekologii, svůj obor na univerzitě etabloval, byl velká hlava, ale po práci se z něj stávala veselá kopa. Na nikom nenechal niť suchou a přitom to podal tak, že se často i jeho oběť zasmála. Pro Emilku měl slabost od té doby, kdy se v mládí poznali. Celý život jí dělal neslušné návrhy. Nikdy by s ním do postele nešla, ale lichotilo jí to.   

"Vědci," potřásl hlavou profesor, "od rána hltají učená data a pak zjistí, že jim kručí v žaludku. Stanou se z nich pažravé kobylky, které by zplundrovaly celý ekosystém..."

Emilce najednou zakručelo v břiše. Přešla raději k dalšímu stolku, kde nabízeli ke koštu loňské víno z Pálavy. Vzala si dvojdecku a vmísila se do skupinky známých. Vévodil jim vysoký brňák, velmi úspěšný environmentalista. Měla pro něj tajnou slabost. Jmenoval se Vilém Kouba a kdysi spolu prožili románek.

"Ahoj Emilko," přerušil debatu, když ji uviděl, "jak je to dlouho, co jsme se neviděli?"

Vzal ji v podpaždí a odvedl ji stranou, jako by ji chtěl chránit. V podstatě si ji ale přivlastnil. Oddělil ji od davu tak, jak to uměl jen on. Jako skoro před čtyřiceti lety. To se takhle taky potkali. Táhl ji přímo do sálu, kde začala hrát hudba. Zaslechla první tóny písně od Smokie. Jako kdyby se ocitli v úplně jiné době. Tenkrát hráli právě takové hity: "Living Next Door to Alice". Připadala si jako Alenka v říši divů. Vilém ji objal a vedl ji po parketu. Byla to nádherná melodie! Úplně cítila, jak se jí podlamují nohy.

"Mizero, co to děláš?" zašeptala.

Mimovolně se jí vybavily staré časy. Reálný socialismus v praxi, kdy se nic neřešilo a hlavně se užívalo. Uvolněné mravy, sexuální svoboda a žádné zábrany. Carpe diem, říkali si tehdy, protože neviděli nic před sebou. Ekologii nikdo ještě neřešil. Na pozadí severočeské kalamity se bavili, popíjeli a milovali se. Moc dobře si pamatuje, jak se jí Vilém zmocnil a jak ho ráda nechala!

"Nedáme si repete?" zašeptal jí do ucha. 

Podívala se mu do vrásčité tváře. Ano, vzpomněl si stejně jako ona, že si ještě ráno dali repete. Prožili spolu krásnou noc! Měla už malého Karla, velkou zodpovědnost, ale v noci se z ní stávala dračice, která dychtila po sexu. Chlap jí musel vonět. Musel to být bůh, dlouhé vlasy, široká ramena a mocné mužství...

"Promiň," řekla, "už nemůžu."

Zatočila se jí z tance hlava. Ještě chvíli a podlehla by: Kdyby jí Vilém řekl, aby s ním šla na pokoj, šla by s ním. Neváhala by ani vteřinu, tak moc byla rozněžnělá. Překonala by zábrany ze stáří. Z jeho starého ochablého těla. Z vlastní nevábné figury. Jen to znovu zažít, až do rána, až do úplného dna. Vypila by ten pohár hořkosti. S radostí by ho vypila, protože by věděla, že je to naposledy. 

"Pořád jsi krásná!" řekl jí Vilém.

Došli zpátky ke stolu, kde seděly kapacity. Docent Jarda Charvát pojídal kachnu s bramborovým knedlíkem. Nabral si do zásoby i flák vyuzené kýty. Ostatní se také zásobili. Profesor Strnad měl před sebou talířky se zákusky. Měl je seřazené vědecky a polykal je jeden za druhým: věnečky, trubičky, indiány, sachr dorty, rakvičky, větrníky, rohlíčky a marokánky.

Všichni ti staříci propadli pustému obžerství...

28. kapitola z románu Pseudochlap