Co bych neudělala kvůli interview?
Být nezávislou umělkyní je velmi těžké. Jste křehkou dušičkou v krutém bezcitném světě. Nemáte peníze, žádnou oporu, chlapi se vás bojí, rodiče vás nechápou, kritici vás shazují. Jste přehlížená nebo dokonce zneuznaná, a to jen proto, že jste žena. Kdybych mohla, pomyslela si Margot, vyvolala bych ještě jednu světovou revoluci.
Když se vrátila z Kodaně, neměla odvahu jít za Havlem. Raději přespala u kluka, kterého potkala v Christiánii, a přijela s ním domů. Byl to hipster, studoval práva, synáček známého politika. Na studia kašlal, zato měl dost peněz na to, aby mohl kouřit trávu. Strávili spolu dvě noci, ale vůbec nic s ním neměla, chtěl jen chodit po barech a hledat spásu. "Tohle všechno," řekl jí, "je jen koloběh marnosti..."
"Tak hlavně, že ti ho vaši zaplatí," opáčila Margot.
Pak zašla za Ríšou, fotografem, kde naposled pracovala. Měl tam mladou modelku, takovou vyzáblou kozu. Když odešla, svěřila se mu, co všechno se jí přihodilo. Ríša řekl, aby se svlékla, a pak si ji prohlížel jako na trhu s dobytkem. Prohlásil, že se mu na focení nehodí. Je moc hubená, asi z těch drog, co brala, má špatnou pleť. "Na jednu noc tady můžeš zůstat," řekl jí, když plakala.
Strávila noc na gauči v ateliéru. Měla hlad, byla jí zima, Ríša zatopil jen u sebe v ložnici. Ale měl tam nějakého chlapa. Dělali děsné zvuky, jak si to užívali. Netušila, že i kluci tak vzdychají. Ráno jim vyjedla ledničku, měla velký hlad a pak se vydala do ulic.
Naštěstí potkala Ester, levicovou aktivistku. Seděla v jedné kavárně, kde se kdysi scházeli. Psala nějaký super nový článek. Ihned jí nabídla, že může napsat do časopisu Haluz. Třeba o svobodném státu v Kodani, kde strávila podnětnou stáž.
"Jenže já nemám kde bydlet," vzdychla Margot.
Venku bylo mínus deset a začalo sněžit. Ester jí zaplatila čaj a pak ji vzala do jedné vybydlené vily, kde žili squatteři. Vypadalo to tam líp, než by čekala. Ester ji představila a zaručila se za ni. Slovo dcery uznávaného disidenta mělo svou váhu.
"Jak bylo v Christiánii?" zeptal se kluk, co se tam o všechno staral, aniž by jim šéfoval.
"Super svobodně!" řekla.
Kluk jí nabídl, že může spát s ním. Vypadalo to, že nemá jinou volbu. Byla hrozně zmrzlá a unavená.
Ráno zjistila, že postel, kde spala, je ta nejlepší ve vile. Vůdce, jak se mu vtipně říkalo, jí nabízel jointa. Potřebovala se umýt, ale tekla jen studená voda. Elektřinu jim odpojili minulý týden. Vodu si ohřívali pod kotlem dole v hale.
"Nejlíp, když půjdeš na hlavák," radil Vůdce, "za pár korun se tam aspoň trochu opláchneš."
Už si sama trochu smrděla. Zašla na záchodky, pak do bufetu na snídani a vyrazila za svým nakladatelem. Měla s sebou to, co napsala na umělecké stáži v Kodani. Psala to pod vlivem trávy, ale líbilo se jí to. Čišela z toho nezávislost, velká fantazie, bylo to o ženě, která hledá své místo na světě. Všichni ji podceňují, přehlížejí, vidí v ní jen kus masa dobrý tak akorát do postele.
Sama se v zimním Česku taky tak cítila. Měla pocit, jako kdyby přijela na nějaký Dálný východ. Lidé byli zastydlí v devadesátkách, kdy se mluvilo o svobodě, ale hlavně se kradlo. Pardon, privatizovalo. Peníze byly až na prvním místě i v knižním průmyslu. Komerce nemilosrdně převálcovala velké umění. Nadějné autorky, co měly co říct. Knihy byly už jen produkt, přiměřeně silný, hladký a plytký. Jako kdyby se vytratily múzy. A za to mohli muži, stále stejní machisté, na ministerstvu, ve velkoobchodu, v distribuci, velcí kapitalisté, co by si nechali pro korunu vrtat koleno.
"Já se na to podívám," řekl její nakladatel, "ale nějak jste zhubla, Margot, hrajete si na umělkyni?"
Co mu měla říct? Že má hlad a nemá kde spát? Před půl rokem jí říkal, jak je úžasná, ale teď se tvářil chladně.
"Vaše kniha se neprodává," vzdychl, "potřebujete medializaci, ale ta není zadarmo, víte, co tím myslím, že?"
Prohlížel si ji jako mlsný kocour. Měl plešku, šedivý plnovous a velmi tlustý zadek. Margot se rozhodla si domluvit interview. Zašla do televize, kde navštívila redaktora na ČT art. "Pozvu tě do pořadu," slíbil jí, "ale musíš mít novej román."
"Jenže ten mi nevydá," řekla, "když se s ním nevyspím..."
Redaktor Šimon jí navrhl, že když dá jemu, udělá s ní rozhovor o tom, jak píše nový román. A tak se s ním vyspala. "Tohle všechno jste fakt zažila?" řekl redaktor Šimon, když mu to všechno během živého vysílání bez obalu do kamery vylíčila.
"Jo, to všechno jsem zažila!" odpověděla Margot.
43. kapitola z románu Pseudochlap
Jan Klar
Nesmrtelné Otázky Václava Moravce
Ředitelé České televize se celkem pravidelně střídají, ale Václav Moravec a jeho Otázky zůstávají: Je na tom až něco zvrhlého, když si uvědomíme cestu mladého novináře k dnešní konformitě.
Jan Klar
Když koně umírají na Taxisově příkopu
Tuším, že to napsal K. Čapek, že vrchol animální krásy ztělesňuje hlava německého ovčáka a nejsem si jistý, že možná dodal, že i hlava tygra. Já bych k tomu přidal zjev závodního koně, před dostihem, jak jsem ho vídal
Jan Klar
Poplatky ČT a ČRo je holý masochismus
Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky.
Jan Klar
Utrýzněná moderátorka Linda Bartošová
Ten utrýzněný tón, který žadoní o pozornost, jako kdyby byl pro dnešní mladé ženy typický. Asi bych si dalšího „munchovského“ výkřiku nevšiml, kdyby se jistá Linda Bartošová
Jan Klar
Pár špatných momentů Česti Strakatého
Všiml jsem si, že i ti nejlepší z tzv. mileniánů, kteří jsou mezi námi, trpí určitým neduhem. Ten neduh se projevuje vždy, když se začnou vztahovat ke svobodě, většinou totiž vůbec neví, o čem mluví.
Jan Klar
Marek Prchal - chlapec z laciného kraje
Nemám nic proti lidem, kteří se vymykají, jsou trochu ujetí, když to, co dělají, je v něčem inspirativní. Ale být extravagantní, abych dělal určité pózy, neboť marketing typu, který dělá p. Prchal je bohužel pouze kalkul
Jan Klar
Histrióni zase jednou slavili Českého lva
Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality.
Jan Klar
Špatné divadlo, které se v Česku hraje 2
Špatné divadlo, které se v Česku hraje, vrcholilo poslední tři měsíce, kdy probíhala prezidentská kampaň. Ještě nikdy jsem neviděl tolik „slušných“ lidí fandit jako ve wrestlingové aréně.
Jan Klar
Takové normální zabíjení statisíců zvířat...
Nemůže být většího kontrastu v dnešní době. Na jedné straně prezidentská fraška, nekonečná duchaprázdnota, nanicovatost kampaně, společenský trapas, náhražka témat, černobílost, kdy se lidé dělí na anděly a ďábly
Jan Klar
Válka proti mužům už nějaký čas eskaluje...
Ten radikální řez mezi autenticitou a pózovitostí, která dnes převládá, jsem zahlédl nedávno na DVTV. Pan Veselovský si pozval J. Mareše, bývalého kriminalistu, úspěšného scénáristu Případů 1. oddělení.
Jan Klar
Blondýnka, co ji muži trápili, až ji zabili...
Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe,
Jan Klar
Pozadí událostí: klišovité, plytké až nudné
Když někdo nazve svůj seriál Pozadím událostí, zřejmě by se dalo čekat, že nám odkryje něco, co není až tak běžně zjevné. Jenže se dočkáme jen staré známé manýry, která semele vše, co je zrovna módní, aby ukázala, jak je in,
Jan Klar
Deník spisovatele – hezká baba, chlapi, to má na světě nejlehčí…
Někdy až žasnu, čím se chytré hlavy zabývají v zemi, která je jen kousek od války, kde se vraždí lidé, zatímco u nás se píší chytré recenze na zcela hloupé knihy, naposledy Bílou vodu
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové 2
Co je to vůbec dekadence, o které tak často píšu? Je to jev, kdy určující, byť úzká vrstva společnosti, žije postmateriálně. Zatímco většina lidí marní své životy tím, že tupě konzumuje,
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové
Nebýt dlouhých nohou moderátorky nemělo by význam Magnesii Literu zmiňovat, odráží jen to, co je fenoménem společnosti, totiž její dekadenci, která trvá už dvě desetiletí.
Jan Klar
Deník spisovatele – v Africe hladomor a v Evropě trapný konzum...
Válka na Ukrajině s sebou nese různá rizika, aspoň média už měsíc hrozí, že veliká obilnice na Dněpru letos selže a bude hladomor, milión hladových lidí se pohne do Evropy.
Jan Klar
Deník spisovatele – v kriminále jsem seděl asi jenom třikrát…
Jediné, v čem mají Rusové bohužel pravdu je to, že Západ je už dlouho dekadentní, projevuje se to dnes a denně od politiků až po různé celebrity vytvářející iluzi, že žijeme pravdivě,
Jan Klar
Deník spisovatele – odhodili lopaty a vzali do rukou samopaly...
Kromě zbytečného utrpení, umírání a mrzačení lidí je odporné, jak Rusové ničí celá města i s jejich historií. Mám rád architekturu, myslím si, že je pouze málo činností,
Jan Klar
Deník spisovatele – Toillete ist unten, keine .........., please!
Bavil jsem se s člověkem, který má na starost zařízení pro utečence, a ten mi říkal, že by do nich vzal všechny Ukrajince na úkor těch, co tam jsou, decentně řečeno grázlů z Blízkého východu.
Jan Klar
Deník spisovatele – jasně, dnešní utečenci z Ukrajiny jsou jako my
Nemůžu říct, že by má první zkušenost s Ukrajinci byla dobrá, tehdy, když jsem hlídal panelárnu, pobodal jeden dělník druhého a pak založil požár na ubytovně. Bylo to k večeru,
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |