Deník spisovatele - kdo vidí černobíle, povrchně nálepkuje...
Vždycky, když mi někdo přilepil nějakou nálepku, užasl jsem. Jak nízkou a pochybnou informaci tím vlastně podává? pomyslel jsem si. Za poslední roky, když jsem si vypěstoval vlastní styl, se mi to příliš nestává, a když tak výjimečně. A pokud mi někdo jakoukoliv nálepku dá, třeba, že jsem existencialista, říkám si, že to něco vypovídá spíš o tom, kdo tu nálepku nalepil. Zpravidla si tím chce zařadit to, co je mu cizí, čemu nerozumí, do příhodné přihrádky v bezpečném sejfu minulosti.
Je běžné, že hledáme šuplíky, abychom se ve světě vyznali, ale když se to dělá zjednodušeně, ukazuje to na úzkost, kterou nálepkovači v sobě nosí, strach z cizího, z jiného, prostě na xenofobii. Jestli je u nás něco typické, je to právě toto: žádný rasismus, ale dělení na blízké a na cizí, černobílost vidění, povrchní odsudky. Už dávno nejde o žádné ideje nebo ideologie, ale z nich právě naše myšlení vychází, ti, co se infikovali totalitou, jinak zjevně uvažovat neumějí.
Pro takové myšlení je typická zacyklenost. Co se mi nevejde do zorného pole, to musím zpacifikovat tím, že to onálepkuji, ať to zkrotne pod tíhou odsudku. Nemusím nad tím dál přemýšlet, je to zase tak bezpečné, jako všechno ostatní v české kotlině. Nejlepší, když někdo píše tak, jak se psalo před sto lety, to obdivuji, ale ten, kdo píše nezařaditelně, toho si musím přeložit, najít správný šuplík. Stačí, že si pokládá existenciální otázky, pak to bude jistě existencialista.
Ano, pokládám si opravdu existenciální otázky. Což neznamená, že se tím stylizuji do hnusu nebo odcizení jako ve 40. až 60. letech. Ostatně otázky po smyslu života si pokládáme od pravěku. Jestliže popisuji jednotlivé existence v epizodním prožitku, dělám to proto, abych objevil něco, co by se jinak skrylo. Dělám to pozitivně, s pochopením, ale také se soucitem a humorem, který byl existencialistům mimořádně cizí. Každá stylizace se totiž bere až příliš vážně.
Především mi jde o autentičnost. A to je úplný opak stylizace, dnes, když žijeme napůl virtuálně, je to klíčové. Černobílí lidé žijí až po uši ve virtualitě a přitom ji kritizují. Nejradši by se vrátili k přírodě. Já naopak vidím, že virtualita, čili to, co vytváříme, je běžnou součástí reality. Jak se s ní vypořádáme, jakou svébytnost v ní najdeme, to je naše autenticita. Prvním krokem je nedbat na žádné nálepky.
Naše doba je mělká a nehledí na zkušenosti. Vystačí si s nastylizovaným povrchem a ten vede k černobílosti. A černobílost svádí k hlouposti. Ach, jak je snadné kliknout na tlačítko: Líbí se mi to. Ale je v tom autenticita? Něco, co nás dělá lidským? Dělit společnost na líbí nebo nelíbí, na blízké nebo na cizí, na přátele nebo na nepřátele? Zdá se, že většině to takto vyhovuje, ale mně nikoliv.
Ale slibuji, že si koupím černý kousavý rolák, jaký nosívali existencialisté, abych měl tu správnou uniformu...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
Jan Klar
Nesmrtelné Otázky Václava Moravce
Ředitelé České televize se celkem pravidelně střídají, ale Václav Moravec a jeho Otázky zůstávají: Je na tom až něco zvrhlého, když si uvědomíme cestu mladého novináře k dnešní konformitě.
Jan Klar
Když koně umírají na Taxisově příkopu
Tuším, že to napsal K. Čapek, že vrchol animální krásy ztělesňuje hlava německého ovčáka a nejsem si jistý, že možná dodal, že i hlava tygra. Já bych k tomu přidal zjev závodního koně, před dostihem, jak jsem ho vídal
Jan Klar
Poplatky ČT a ČRo je holý masochismus
Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky.
Jan Klar
Utrýzněná moderátorka Linda Bartošová
Ten utrýzněný tón, který žadoní o pozornost, jako kdyby byl pro dnešní mladé ženy typický. Asi bych si dalšího „munchovského“ výkřiku nevšiml, kdyby se jistá Linda Bartošová
Jan Klar
Pár špatných momentů Česti Strakatého
Všiml jsem si, že i ti nejlepší z tzv. mileniánů, kteří jsou mezi námi, trpí určitým neduhem. Ten neduh se projevuje vždy, když se začnou vztahovat ke svobodě, většinou totiž vůbec neví, o čem mluví.
Jan Klar
Marek Prchal - chlapec z laciného kraje
Nemám nic proti lidem, kteří se vymykají, jsou trochu ujetí, když to, co dělají, je v něčem inspirativní. Ale být extravagantní, abych dělal určité pózy, neboť marketing typu, který dělá p. Prchal je bohužel pouze kalkul
Jan Klar
Histrióni zase jednou slavili Českého lva
Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality.
Jan Klar
Špatné divadlo, které se v Česku hraje 2
Špatné divadlo, které se v Česku hraje, vrcholilo poslední tři měsíce, kdy probíhala prezidentská kampaň. Ještě nikdy jsem neviděl tolik „slušných“ lidí fandit jako ve wrestlingové aréně.
Jan Klar
Takové normální zabíjení statisíců zvířat...
Nemůže být většího kontrastu v dnešní době. Na jedné straně prezidentská fraška, nekonečná duchaprázdnota, nanicovatost kampaně, společenský trapas, náhražka témat, černobílost, kdy se lidé dělí na anděly a ďábly
Jan Klar
Válka proti mužům už nějaký čas eskaluje...
Ten radikální řez mezi autenticitou a pózovitostí, která dnes převládá, jsem zahlédl nedávno na DVTV. Pan Veselovský si pozval J. Mareše, bývalého kriminalistu, úspěšného scénáristu Případů 1. oddělení.
Jan Klar
Blondýnka, co ji muži trápili, až ji zabili...
Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe,
Jan Klar
Pozadí událostí: klišovité, plytké až nudné
Když někdo nazve svůj seriál Pozadím událostí, zřejmě by se dalo čekat, že nám odkryje něco, co není až tak běžně zjevné. Jenže se dočkáme jen staré známé manýry, která semele vše, co je zrovna módní, aby ukázala, jak je in,
Jan Klar
Deník spisovatele – hezká baba, chlapi, to má na světě nejlehčí…
Někdy až žasnu, čím se chytré hlavy zabývají v zemi, která je jen kousek od války, kde se vraždí lidé, zatímco u nás se píší chytré recenze na zcela hloupé knihy, naposledy Bílou vodu
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové 2
Co je to vůbec dekadence, o které tak často píšu? Je to jev, kdy určující, byť úzká vrstva společnosti, žije postmateriálně. Zatímco většina lidí marní své životy tím, že tupě konzumuje,
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové
Nebýt dlouhých nohou moderátorky nemělo by význam Magnesii Literu zmiňovat, odráží jen to, co je fenoménem společnosti, totiž její dekadenci, která trvá už dvě desetiletí.
Jan Klar
Deník spisovatele – v Africe hladomor a v Evropě trapný konzum...
Válka na Ukrajině s sebou nese různá rizika, aspoň média už měsíc hrozí, že veliká obilnice na Dněpru letos selže a bude hladomor, milión hladových lidí se pohne do Evropy.
Jan Klar
Deník spisovatele – v kriminále jsem seděl asi jenom třikrát…
Jediné, v čem mají Rusové bohužel pravdu je to, že Západ je už dlouho dekadentní, projevuje se to dnes a denně od politiků až po různé celebrity vytvářející iluzi, že žijeme pravdivě,
Jan Klar
Deník spisovatele – odhodili lopaty a vzali do rukou samopaly...
Kromě zbytečného utrpení, umírání a mrzačení lidí je odporné, jak Rusové ničí celá města i s jejich historií. Mám rád architekturu, myslím si, že je pouze málo činností,
Jan Klar
Deník spisovatele – Toillete ist unten, keine .........., please!
Bavil jsem se s člověkem, který má na starost zařízení pro utečence, a ten mi říkal, že by do nich vzal všechny Ukrajince na úkor těch, co tam jsou, decentně řečeno grázlů z Blízkého východu.
Jan Klar
Deník spisovatele – jasně, dnešní utečenci z Ukrajiny jsou jako my
Nemůžu říct, že by má první zkušenost s Ukrajinci byla dobrá, tehdy, když jsem hlídal panelárnu, pobodal jeden dělník druhého a pak založil požár na ubytovně. Bylo to k večeru,
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |