Na psychiatrii mají stop stav

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Když se Margot dozvěděla, že Havel je zavřený na psychiatrii, pochopila, že je to s ním asi vážné. Netušila, proč se tam ocitl, ale rozhodla se, že ho odtamtud dostane za každou cenu. Je příliš křehký a citlivý, než aby mohl vydržet taková kasárna. Postará se o něj sama, aby se dal psychicky do pořádku, vlastními silami. Vždycky měla na něj dobrý vliv a teď ji Havel potřebuje víc než kdy jindy.

Čekala na něj na návštěvce. Byla neděle a pacienti měli volnější režim, přicházelo sem hodně lidí. Havel moc nemluvil, něco koktal, za ten půl rok, co se neviděli, zestárl. Měl na sobě kabátek od pyžama, tričko a šedé vytahané tepláky. Vypadal, jako kdyby tady pobýval už dlouho. V obličeji se mu objevil podivný tik. Margot ho vzala za ruku a vedla ho do parku, kde se mohli procházet.

"Kdes byla tak dlouho?" řekl smutně.

Nečekal na odpověď a začal jí vyprávět, co se mu stalo. Zavřeli ho do vazby za to, že napsal na internet, že chce vykrást banku. Netušil, že ho může stát takhle perzekuovat. Je přece spisovatel a ten se dnes nebere v ničem vážně. Ve vězení zažil strašná příkoří. Nakonec, když se pokusil oběsit, ho převezli sem...

"Ty jsi můj chudáček," vzdychla Margot, "odteď už budu zase s tebou. Oba jsem si užili peklo."

Sedli si na volnou lavičku a povídali si. Ještě nedávno byli mladí a nadějní a teď si připadali vyžile. Kolem nich procházeli pacienti. Většinou, jak vykládal Havel, neurotici, feťáci a bulimičky. Mnozí z nich byli ve své profesi úspěšní a teď byli na dně. Ukázal Margot jednu hubenou modelku, která se schovávala před médii, protože se zhroutila kvůli tomu, že měla dvě kila nad váhu.

"Beru hodně prášků," řekl Havel, "mám prej nervy v kýblu. Podívej, jak mi tam škube!"

Zamrkal na Margot svým tikem. Tak trochu jako šílenec vypadal, ale bylo to tím, že se přizpůsobil druhým. Nešlo tady být úplně normální. Mezi těmi všemi postavami v plandavých pyžamech.

"Advokát mi řekl, že mě propustili, ale tady mě furt držej, jako kdybych něco provedl."

Margot cítila, jak na ni blázinec působí. Viděla úplně normální lidi, kteří se jen chovali trochu odlišně. Ale to bylo dneska zcela běžné. Když jela tramvají na černo, taky se chovala divně. Věděla, že se nechová dobře, ale neměla peníze a nemohla si pomoct. Kdokoliv se jí dotkl, napnula se jako struna a v očích měla děs, protože se bála revizora. Není každý z nás v životě občas černý pasažér?

Sama toho měla už hodně za sebou. Cítila, že už není ta mírná vyrovnaná dívka z knihovny. Stala se spisovatelkou a začala brát drogy. To bylo až dost na to, aby ji to vykolejilo. Věčné nervy, jak přežije, kde bude spát, kde sežene peníze na další den. Přespávala dokonce na nádraží. Měla kruhy pod očima a třes v rukou. V blonďatých kadeřích měla dredy, které si už dlouho nemyla.

"Není ti zima?" zeptal se Havel, "celá se třeseš..."

Svlékl si kabátek a přehodil ho přes ní. Slunce zacházelo za velké lípy, které rostly v parku. Chladná země je studila pod nohama. Havel měl na nohou "kristusky" a Margot děravé tenisky.

"Kdybys věděl, co jsem si prožila!" vzdychla.

Trápení s uměním se na ni podepsalo. Úplně cítila, jak by chtěla s Havlem zůstat a na nic už nemyslet. Odebírat pravidelnou stravu, mít vlastní postel a každý den teplou sprchu. Blázni kolem jí připadali roztomilí. V obličeji se jí objevil podivný tik.

"Asi bysme měli jít," řekl Havel.

Nechal se doprovázet ke dveřím pavilónu. Bylo mu zase jednou dobře, jako kdyby se pozdravil. Už dlouho se necítil tak jako teď, když držel Margot za ruku. Všechno z něj spadlo: deprese, nutkavé myšlenky, smutek a beznaděj. Zase měl chuť do života. Toužil popsat život na hranici reality tak, jak ho zažíval...

"Konec vycházek!" zavolal zřízenec, který, když přišli ke dveřím, pomohl Margot dovnitř.

"Kampak, mladej?"

"Já sem patřím," řekl Havel, "já musím dovnitř!"

Zřízenec si ho prohlédl a pak mu řekl, aby počkal. Havel viděl, jak se jde radit se staniční sestrou a dívají se spolu do papírů. Pak chvíli někomu telefonovali a nakonec staniční zavrtěla hlavou. Zřízenec pokrčil lhostejně rameny a přešel k Havlovi:

"To nepůjde. Jděte domů, mladej. Tady máme stop stav..."

51. kapitola z románu Pseudochlap