Sentimentální žena vzpomíná na mládí

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Znáte ten pocit, když přijdete ze své práce a je vám, jako kdyby vás přejel parní válec? Tak se dnes cítila Emilka, přišla, vlastně přijela na koloběžce a cítila se naprosto pod psa. Šéf byl poslední dobou nesnesitelný. Kolegové se hašteřili, chovali se přehlíživě a nejvíc ta slečna doktorka. Jako kdyby jejich práce byla úplně zbytečná. Globální oteplování pokročilo a žádná, natož česká klimatoložka, na tom nic nezměnila...

Emilku rozbolela hlava a hledala nějaký prášek. Nemohla žádný najít, na obvyklém místě našla jen prázdná platíčka. Když otevřela toaletní skřínku v koupelně, objevila plno věcí, jenom ne prášky. Nakonec jí do ruky padla modrá placatá dózička s nápisem NIVEA. Vůbec netušila, že by ji tady ještě měla. Vzpomněla si, že ji naposledy používala, když byl Karel ještě mimino a měl zpruzený zadeček. Emilka ji tehdy, jak si vzpomíná, použila místo masti na opruzeniny.

Odkryla víčko a přičichla k té žlutavé látce. Ano, ta mastná vůně ji vrátila do minulosti. Do osmdesátek, když bývala velmi šťastná. Byla tehdy ještě tak mladá a ničím nezatížená. Přidělili jí právě byt a ona si ho zařizovala, aby měla pohodlí. Něco sehnat bylo těžké, ale zase pak byla o to větší radost, když se to povedlo. Lidé měli tenkrát k sobě blíž. Jeden jí dohodil to a druhý zase ono, zatímco dneska?

"Ten notebook je pro doktorku Zárubovou," řekla sekretářka, jako by jí to snad přála.

"Už rok žádám, aby se na mě pamatovalo!"

"To si domluvte s ředitelem," pokrčila rameny, "já myslím, že to určitě zvládnete..."

"To si pište!"

Dostat se k řediteli nebylo poslední dobou snadné. Neměl čas, nechal se zapírat, stále telefonoval. Hodila mu na stůl svůj počítač. "S tímhle nemůžu jet do Tokia. Ty družicový snímky Grónska se zasekávají..."

"Ale, Emilko!" řekl ten pokrytec.

Otevřela šatní skříňku a vytáhla rodinné album. Vždycky si tím udělá radost, když si ho prohlíží. Naladí se, lehne si na postel a usmívá se při vzpomínce, jak si v mládí žila. Třeba ta fotka na Rujáně. Měla na sobě květované šaty z dederonu, ale slušely jí. Jela tam se zájezdem a chtěla vypadat šik, měla džíny plísňáky. To bylo velice moderní: obyčejné rifle naložila do Sava a nechala působit...

Anebo ta halenka s netopýřími rukávy. Brala si ji, když šla tancovat. Měla trvalou, halenku a mrkváče, úzké hadrové kalhoty. Ve vlasech Lybar, na krku korále z Jablonce a jak pletla Němcům hlavu! Pamatuje si, že sbalila ředitele meteorologické stanice. Vozil ji svým Wartburgem a vyprávěl, že za ní přijede i do Prahy. Kvůli němu vyšmelila bony a koupila si v Tuzexu kosmetiku od Diora.

"Víš, kolegyně, říkal jsem si," řekl ředitel, "že dáme šanci mladým. Tokio je docela dobrá příležitost, aby se ukázali, ne?"

Okamžitě pochopila, odkud vítr vane.

"Slečna doktorka je velice schopná. Chtěl bych jí svěřit to tání ledovců, abych ti trochu ulevil..."

Pochopila, že do Tokia nepojede.

Vypadalo to, že nadobro ztratil rozum. Copak nevěděl, že Emilka má prestiž a proto ji do Tokia zvou? Co tam bude dělat tahle naivka? Culit se na šikmooké mužíky a soukat fráze školní angličtiny? Emilka cítila křivdu jako už dlouho ne.

A pak že na našem zjevu nezáleží. Když jsi mladá a krásná, všechno ti jde, aniž bys tušila, že to není tvá zásluha. Je to pouhé mládí, které ti otevírá všechny dveře. Jenže pak zestárneš a začne se to lámat. Zažiješ hořkost, jakou před tebou zažívaly ty, které jsi kdysi zastínila. A nezbyde ti už nic jiného, než koukat na fotky, když ti bylo dvacet, a vzpomínat, jak si tě všichni předcházeli.

Například ředitel, tady ho má na fotce. Z Vysokých Tater v roce 1989. Tenkrát popíjeli u Jukeboxu a poslouchali šlágry. Ty, které má na elpíčkách. Ano, má doma ještě starý gramofon. A poslouchá na něm své oblíbené kapely: Smokie, Roxette, Duran Duran, Pet Shop Boys.

A taky tady má Karlovy oblíbence. Leží u ní na polštáři a blýskají očima, jako kdyby jí chtěli něco říct. Hnědý vypelichaný myšák a žlutý plastový jednooký kocour. "Nebreč," usmál se Pavel, "my tě máme rádi takovou, jaká jsi..."

"My tě nikdy neopustíme!" přidal se Havel.

Už začala chápat, proč starší ženy milují plyšové hračky.

52. kapitola z románu Pseudochlap