Deník spisovatele - malá skromná příručka pro moderní ženu

Chápu, že to, co chci napsat, může působit trochu jako píchání do vosího hnízda. Ovšem při pohledu na své dcery a obecně na plno žen, které drží před očima mobilní telefon tak, jako dřív ženy držely před sebou vějíř, aby zčásti zakryly svůj stud a zčásti zatajily své pohnutky, říkám si, proč ženy stále tak podléhají stádným vzorcům. Nejde jen o komunikaci, kterou jistě mobilem provádějí, ale o to, že to tak dělají "všichni". A ženy to prostě dělají v mnohem větší míře než muži.

A protože bych byl rád, aby mé dcery nebyly stádné, přemítám o tom. Kde se v nich bere tak malá míra autenticity? Pes je jistě zakopán v tom, že je žena skutečně jiná než muž. Její přirozenost jí velí jít s módou, tou zjevnou a okrašlovací, víc než mužům. Když jedna drží mobil, bude ho držet i ta druhá, ačkoliv nebude vědět, proč to vlastně dělá. Trochu mi to připomíná opičku se zrcátkem v pěstičce, která si tak trochu neví rady s tím, co právě vidí, její pochyby jsou ovšem půvabné.

Takže zatímco muž vyřídí telefonát a zasune mobil do kapsy, žena kráčí hrdě a zaujatě s mobilem před očima. Je v tu chvíli sama sebou? Nebo si nechá diktovat tím, čím tak rádo plno feministek opovrhuje? Svým rodem, svým pohlavím, svou přirozeností? Ano, jistě, všichni jsme z masa a kostí, předurčeni geny k instinktivnímu chování. Máme své tělo, své hormony, svou ženskost anebo mužskost. Ale pak je tady velmi tenká vrstva rozumu, která z nás dělá lidské bytosti.   

Bohužel tu malou opičku nosíme stále v sobě. A proto dochází tak často k mnoha nedorozuměním. Žena, která se přirozeně krášlí, řeší o kapku víc vlastní tělo. Kdyby se nekrášlila, neměla by tak snadno děti, jak si přeje příroda. I moderní žena řeší svou tělesnost. A zároveň řeší svou tenkou vrstvu rozumu. Takže přemítá, proč je jiná než chlap? Proč by nemohla mít všechno úplně stejně? Vlastnit mobil stejné značky? To, že ho bude používat jako vějíř, si ovšem nikdy nepřizná.

Co tím chci vlastně říct? To, že pokud dvě pohlaví dělají totéž, není to nikdy totéž. Žena, která podléhá pokušení rozumu, že chce být stejná jako muž, je zrazována tělem. Výsledkem je karikatura. Taková snaha vede ke ztrátě vlastní identity. Malá opička vyroste v matku opici. Tak, jako jiné napodobují muže, napodobuji i já. Kouřím cigarety, mluvím vulgárně, řídím velké auto i zeměkouli. Hledám sama sebe, ale dělám to uniformně. Uměle měním své tělo, ale nejsem jedinečná.

Kompromis mezi tělem a rozumem je ženskost. Připustím, že mám v sobě všechny vrstvy, pudy, pohlaví i lidskost. Dosáhnu harmonie tím, že nebudu extrémistka. Nebudu otročit ani svému tělu ani svému rozumu. Je to totiž ženská moudrost, která vede k jedinečnosti. Raději držím mobil po svém, vyhýbám se módě i iluzím. Chci být autentická, sama sebou, třeba i tím, jak přistupuji k mužům, jak užívám své věci, jak telefonuji…

Je to určitě lepší než riskovat, že při chůzi na ulici s mobilem před očima vrazím do prvního kandelábru.

Ukázka z knihy Deník spisovatele