Deník spisovatele – proč vlastně žehrám na dnešní intelektuály?

Ten bezprecedentní čas, kdy se společnost na dva měsíce ocitla ve stavu nehybnosti, vyvolal v lidech různé názory. Formulovali je mnozí, ať už ve strachu, co bude v příštích hodinách a dnech, ale i v různých prognózách, co se změní, až pandemie skončí. Jedním z těch názorů, které měly aspoň trochu váhu, tedy tu mediální, byl názor francouzského prozaika Michela Houellebecqa, který řekl, že pandemie svět nezmění, bude stejný, dokonce ještě o něco horší. Tuto tezi přejali i někteří naši publicisté, a já si myslím, že je to typický postmoderní kýč, ochota dát lidem to, čemu rádi přitakají, byť jde o nihilistické klišé.

Zdá se, že jsme zapomněli skutečně myslet. Stačí nám přežvýkané pravdy, které uspokojí naši marnivost, že jim i my rozumíme. To je totiž definice všech klišé, které se na nás z médií hrnou. Nic nového, nic neočekávaného a nic přelomového. Vlastně i proto se tak rád vracím ke klasikům, k těm, kteří byli noví, nečekaní a přelomoví. Dají totiž člověku víc než epigoni, kteří je dodnes vykládají. Dají mu vědomí o tom, že je lepší vykutat na povrch něco, co ještě neznáme, než se snažit o učesané pravdy, které hladí lidi po srsti. Tak je to totiž i v umění: lepší je věta, která má obsah, nežli věta, která je formálně krásná.

A tady jsme i u problému dnešní publicistiky. Vlastně nejen publicistiky, ale kultury a společnosti vůbec. Úroveň státu vytváří myšlení, to, které veřejně působí, inspiruje a získává vliv. Pokud rezignujeme na původnost, originalitu, která převrací zaběhaná schemata, zůstane svět, tak jak řekl Houellebecq, stále stejný a dokonce ještě horší. Lidé jsou v jádru špatní, to přece všichni víme, a v liberální době o to víc. Ano, kdo chce mít úspěch, musí být nihilista, ovšem intelektuálně je to laciné, nic nového, nic reálného to neříká. Pravda je totiž vždy nečekaná, čeká ve škarpě doby, až ji někdo vymete. 

A k tomu je třeba mít pořádné pometlo. Každá doba čeká, že se najde někdo, kdo udělá pořádek, uklidí mentální svinčík a třeba i objeví to, co se ztratilo: pravdu o člověku. To by mělo být tou hlavní metou, pro ty, kdo duševně pracují. Hledat mezery, ukazovat praskliny, skryté věci, o nichž nechceme nic vědět. Příliš páchnou tím, že ležely mezi odpadky. Ale právě pravda je vždy nevábná, nedá se podat korektně, zaobaleně, jak je dnes mediálním zvykem. Kolik už zbytečných textů, článků a komentářů bylo napsáno v uhlazených větách. Bohužel myslet je utrpení, mělo by to být na něm občas i poznat.

Jsem přesvědčen, že právě v dnešní době se objevují skuliny, ve kterých je třeba kutat. Nevystačíme si s tím, že přitakáme tomu, že se nic nezmění, když přece víme, že svět se vyvíjí. Právě pohyb je jeho definice, nikoliv to, že lidé jsou v jádru špatní a může být jen hůř. Lidé nejsou ani dobří nebo zlí, jsou jen stádo, velmi tvárné, podotýkám. Celá společnost je masa, kterou lze hýbat, když ji nadchnete, třeba tím, že vznikne kvas, polemika, něco, co mění stereotyp, vykolejuje, rozevírá zabedněnost, otevírá obzory - a k tomu stačí jediné, dopustit se vlastní myšlenky...

Jenže dnešní intelektuálové se většinou impotentně (a proto také korektně) vyžívají v nihilistických klišé.

Ukázka z knihy Deník spisovatele