Deník spisovatele – rouška není náhubek, ale nedýchatelný fetiš

Všiml jsem si, že např. v Německu proběhla nedávno demonstrace proti nutnosti nosit na veřejnosti roušku s tím, že je chápána cosi jako náhubek. Já si nemyslím, že je to docela pravda: náhubek se nasazuje zvířeti (psovi), aby někoho nepokousal; dýchat a pouštět sliny si tedy může podle libosti, ostatně jinak by to bylo vnímáno jako týrání zvířat. V případě lidí je ovšem použití zjevně horší propriety možné (bylo i plošně uzákoněné), přestože je základní fyziologická potřeba dýchat v určité míře omezena, je snížený přísun kyslíku a zvýšený výskyt řekněme škodlivých látek. Přesto to vláda evidentně jako týrání lidí nevnímá.

Bylo by to možné vyložit jako pokus omyl v době, kdy nikdo netušil, o jak smrtelný virus vlastně jde. Vláda musela něco tehdy udělat, jinak by ji dav rozcupoval, vyhlásila krizový stav a nařídila plošné užívání roušek. Tato skutečnost, včetně tříměsíčního zastavení života v zemi, se stala poměrně velkým existenčním traumatem. Víc než o virus, který se ukázal být něčím, co musíme brát jako realitu, jako mnoho jiných ohrožení, začalo jít o naši lidskou důstojnost. Krizový stav, který se vyhlašuje na dobu nezbytně nutnou, se stal bombastickou fraškou, a kdo se jí nechtěl zcela podřídit, byl v očích vystrašeného davu vyvrhel.

Proč to schválně takto vyhrocuji? Protože chci ukázat, jak moc v naší době (nejen v Čechách) chybí nadhled myšlení. Není hanba se mýlit, když něco nebezpečného přijde, ale od toho máme dnes různé odborníky, aby nám, potažmo vládě, dali co nejdříve analýzy. Problém je v tom, že už dlouho podléháme diktátu expertů, i když si neustále vzájemně protiřečí, není nikdo, kdo by je dokázal umravnit. Nechápu, že politik, který má jako jediný mandát na to, aby rozhodoval v krizové chvíli o společnosti, nechá zaměstnance státu vykládat, že státní hranice budou zavřené a že se dva roky nikdo nikam nepodívá!

Debilizace společnosti dostoupila takové míry, že se řídí každodenním expertním humbukem. Nadhled je ovšem v tom, že jsem schopen pojmout analýzu tak soudně, že dojdu k rozumné syntéze. Ale tu syntézu, umění dát si speciality do souvislostí, nejsou schopni dělat experti, vědci, které dnes tak glorifikujeme. Pak ovšem civíme, v jakém světě to vlastně žijeme, že nedokážeme přijmout byť jen jediné riziko. Poměřovat rizika je vůbec nejvyspělejší jednání každého dospělého člověka. Je to jeho nezaměnitelná svoboda, moci se rozhodnout, zda nějaké riziko podstoupí, za jakou cenu a čemu se raději sám vyhne.   

Jenže naše společnost nás vede k jakési bezbolestnosti. Chceme všechny slasti, ale pokud možno bez bolesti. Bohužel to už pochopil Epikúros, že si musíme vybrat. Riziko je součást lidského života, a čím je otevřenější společnost, tím míň může lidi uzavírat. Může jim max. doporučovat, aby si vzali roušku na obličej, může jim předepsat místa, kde by ohrozili staré a nemocné. Jinak to není svoboda, ale teror, totalita expertů, kde musíte nosit něco, co vám škodí, většinu času a v prostorách, kde to má snad jediný význam - udělat z vás poslušného idiota, na kterého si může otevřít hubu kdejaký zarouškovaný fašounek…

Ukázka z knihy Deník spisovatele