Deník spisovatele – když vlády soutěží o to, která bude ta nejzločinnější

Epidemie koronaviru celosvětově ukazuje, že navzdory vědě a technice, vyspělým technologiím, může převládnout obyčejný lidský strach a úzkost, dávný atavistický pud, který nás z 21. století vrací do středověku. Kdyby na nás hleděli ze svých talířů zelení mužíčci, určitě by užasli, jak tak inteligentní bytosti řeší problém s viry, které jsou odjakživa součástí jejich biosystému. Zatímco na digitální viry jsme schopni vyrobit účinnou ochranu a žít s nimi v relativním klidu, zásah do našich těl v nás vyvolává panické reakce hodné 14. století. Opět známe jedinou cestu, a to zabednit se ve svých příbytcích a nepřátelsky pozorovat okolí. 

Plošná opatření jsou v podstatě zločinem proti lidskosti. Jakmile se lidstvo bojí, ztrácí evidentně rozum. Pomocí vyspělých technologií řeší primitivní čísla, namísto toho, aby stroje využívalo sofistikovaně. Předně (jak ví u nás ti rozumnější) by mělo selektovat, zaměřit se na ty, které virus ohrožuje, shromáždit údaje o seniorech a zdravotně rizikových. Právě jen tyto lidi by měl stát technicky chránit nebo izolovat. Tedy i to tzv. chytré trasování by se mělo zaměřit pouze na tyto skupiny, co nejvíc je chránit příp. jim poskytnout nejlepší zdravotní péči. Všichni ostatní by měli normálně žít, protože jen tím mohou přispět k dobru celku.    

Nesmysl o tom, že se musí všichni zavřít, opanoval státy. Nejsme totalitní Čína, která kvůli několika nakaženým zavírá města. Naše výhoda je naše demokracie, svoboda, která přináší invenci. Jen chytré řešení je lidské, což ovšem mnozí nechápou. Jestliže to zvládáme v medicíně, zacílit a šetrně operovat, měli bychom to zvládat vždycky. Zadusit na rok nebo dva celou společnost je zločin, za který by měl být soud. Není možné se dívat na to, jak se devastuje život. Každý máme jen ten svůj a nikdo nemá právo nám ukrást několik let. Každý život je cenný, nejen ten, který chráníme, nýbrž i ten, který nenecháme vyrůst. 

Naprosto chápu ty, kdo se cítí být ohroženi. Mohou patřit mezi rizikové, bojí se viru, žádají od druhých ohledy. Jen by si měli přiznat, že v úzkosti člověk nemyslí racionálně. Největší agrese vyrůstá ze strachu, proto mnozí z nich hledají vnější nepřátele. Dnešní hysterii živí i média, která cítí velkou poptávku. Kdo nedbá na opatření, je vyvrhel, zejména rouška se stala kladivem na čarodějnice. Stačilo by se trochu zamyslet, že nejvíc nás chrání vlastní hygiena. Když si držíme rozumný distanc, je rouška cosi, co ztrácí svou magii. Kus hadru, který omezuje naše dýchání, a co hůř, který nás zbavuje naší lidskosti.

Je velmi snadné stát se opět primitivním kmenem. Jestli si nedáme pozor, můžeme přijít o svou civilizaci. Při každé další příležitosti, když nám to nadiktuje strach, zadusíme život. Upřednostníme nářek těch, co se bojí, ale tím přijdeme o invenci a tím pádem o budoucnost. Jedině chytrost nás odlišuje od středověku. Osvícenský rozum si žádá otevřenost, opak vede k tmářství. To by nám řekli i ti zelení mužíčci. Dav, který nosí hadr na puse, sám sebe degraduje na roveň dnešních fanatiků, v islámských státech, ve kterých se kamenují ženy např. za to, že sejmutím nikábu odhalí tvář, aby se na nás vesele usmály…

Ukázka z knihy Deník spisovatele