Deník spisovatele – komu vadí éra vyprázdněných pánů Hřebejků?

Zmiňovat další počin Jana Hřebejka, kterým je zábavný krimiseriál na ČT1 nazvaný Boží mlýny, je zjevně nepodstatné. Coby kdysi talentovaný režisér se stal symbolem bezvýznamnosti, do které kultura upadla. Za posledních dvacet let klesáme stále níž, jediná otázka je, kdy klesneme na dno. Kultura je lakmusovým lístkem společnosti, zrcadlem toho, co reálně vyznáváme a kým jsme. Bezduchost, klišovitost, vyumělkovanost jsou důsledky dnešní mentality postavené na spotřebě a poddajnosti vůči tzv. diverzitě, která generuje průměrnost. Tady už není otázka, jak dobré něco může být, ale jak bezpohlavní, aby to nikoho neuráželo.

Zarážející je spíš to, že nikdo po ničem vyšším nevolá. To, že většina po umění nikdy netoužila, je pravda, ale že i elity (až na výjimky) se spokojí s pomyjemi, je odpuzující. Nikde se ani nedočteme, že mezi korektností a úpadkem kultury je spojitost. Jestliže do estetického soudu zahrnete ohledy k autorovi, jeho původu a pohlaví, jde o ideologii. Tyto ohledy se ovšem dotýkají témat a vůbec zaměření tvorby. V korektním prostředí tak nemůže vzniknout nic, co by pobuřovalo. Jenže právě rebelie je jednou z nezastupitelných rolí umění. Bez toho nepřijde nic nového a to nepřišlo viditelně několik desetiletí. 

A nemusí mě nikdo trumfovat, že tu a tam něco vzniklo. Nevzniklo nic tak zásadního, aby to přetrvalo. Nebo snad jsou filmy z poslední doby vážně tak neopomenutelné? Takové, jaké bývaly v každém období, co vznikla kinematografie? Vrcholy, které formovaly řadu dalších? Není to dnes spíš defilé vyprázdněné průměrnosti? Je až trapné, když čtu o vzniku laskavé komedie nebo melodramatu z druhé světové. Duševní prázdnota se vyjeví v banalizaci námětů. I dnes totiž silné téma hledat lze, jen to víc bolí než vykrádání předků. Je k tomu třeba kuráž, překročit korektnost, jak se to občas daří třeba v Dánsku (A. T. Jensen).

Právě marginalizace tematiky je problémem dneška. Jednak se na nás valí menšinová diverzita, za druhé řešíme spíš formu než obsah, což je vidět i v literatuře. Najdou se kritici, co prožijí orgasmus nad manýrou jazyka, ale to, že téma s nikým nehne, je netrápí. Rád bych viděl, jestli Hašek, Kafka nebo Kundera řešili jako první rozvitý jazyk, místo toho, že chtěli něco podstatného říct. Bez toho, abyste měli co říct, nemá smysl psát, napsal Antoine Exupéry. Velká literatura je o velkých tématech a ukazuje obecné souvislosti dneška. Nejde ani tak o formu, ta může být velmi prostá, ale o hloubku tvůrčího záběru.

Ale to se špatně říká v tak plytkém prostředí. Je úděsné, jak stádně dnes fungují i ti, co by měli společnost vést. Duchovní mělkost, jakou projevují vůdčí politici, vyjadřuje celek. Není příliš velký rozdíl mezi tím, co napíše na sociální síti premiér a co vidlák. Jak řekl filosof Sokrates, silná mysl se zabývá myšlenkami, prostřední událostmi a slabá pomlouváním druhých. Každý ať si najde sám sebe. Nebude to velká sláva: jestli si dnes ještě na něco hrajeme, pak na Česko hledá co největší průměr. To, co nabízí veřejný prostor, je ohavné, ostatně, čím je triviálnější článek, tím se železnou pravidelností se ocitá např. na titulce iDNES…

Ukázka z knihy Deník spisovatele