Deník spisovatele – kdepak je ten prďola, co tady čepuje to pivo?!

Reakce na výbuch ve Vrběticích bohužel připomíná pověstnou scénku z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, v němž L. Sobota vyzývá na souboj výčepního slovy: „Kdepak je ten prďola, co tady čepuje to pivo?!" Pak, když uvidí, že nejde o prďolu, ale o ranaře, poněkud zkrotne. Totéž se naposledy stalo Česku ve vztahu s Ruskem, kupodivu nikoliv vinou vlády, která rázně vyhostila celou ekipu ruských agentů, nýbrž malého českého veřejného prostoru, který tvoří političtí amatéři, média a sociální sítě. Ve chvíli, kdy měli Češi historickou příležitost držet společně basu, zvýšit si konečně sebevědomí, udělali z toho opět bramboračku.

Jít po vládě za každou cenu, i když se to příčí národním zájmům, je projev malosti par excellence. Za všechny jmenujme novináře Seznam.cz, kteří vyrobili kauzu „jedna paní povídala“. Zdůrazňuji, že je vyrobená, jelikož neobsahuje žádná skutečná fakta. Alespoň ne o vlastizradě, kterou měl spáchat vicepremiér, jak dramaticky píše novinář Kroupa. Vlastně je to typické plácnutí do vody v našem mediálním rybníčku. Je příznačné, kolik vážných reakcí tato fabulace vyvolala. Tzv. seriózní zpravodajství na tom ujíždělo několik dní, možná i týdnů. Naprostá dojmologie, která se stala v myslích dojmologů velkým tématem.  

Zajímalo by mě, jestli začnou Češi žít konečně v realitě. Politika přece není o tom, co se komu vylíhne v hlavě, je o činech. Navíc o účelných činech, které vedou k výhodám. Výjimečně jsme se ocitli ve výhodě, mohli jsme ji využít, ale vnitřní slabost to nedovolila. Nejde ani tak o to, že někdo vyrobí kauzu, to se jistě děje, novináři dělají politiku, ale o to, kolik lidí ji bere naprosto vážně. To se veřejnost opravdu chce zabývat tím, co se honí hlavou vicepremiérovi? Nebo jsme se už všichni zbláznili? Nějaký novinář něco vyfabuluje, další komici to rozmazají a vznikne kauza, která nabere podobu antické tragédie?

A v takové bramboračce zaniká hvězdná hodina Česka. Měli jsme šanci, jak omezit ruský vliv, alespoň na nějakou dobu. Navíc tato symbolika, jakou je vypovězení 81 diplomatů, zůstává v povědomí. Patočka kdesi v „Co jsou Češi“ píše, že v roce 1938 jsme promeškali příležitost být velcí a že to už těžko někdy doženeme. Já si nemyslím, že jde o to čekat na nějakou další historickou příležitost, spíš jde o to využít situace, které pomáhají zvedat nízké sebevědomí. Narovnat vztahy s Ruskem, třeba jen v počtu diplomatů, je první krok k tomu, abychom se necítili být vazaly vůči žádné velmoci.  

Jsme středně velká země EU, to bychom si měli pamatovat, jak územně, tak i podle počtu obyvatel. Praha je jeden z nejbohatších regionů Evropy, blížíme se průměru HDP na hlavu, po třiceti letech svobody není o úspěšném vývoji pochyb. Geny různě zkřížené v historii nám dodávají spoustu talentů, jedním z nich je třeba ironie. Chytrá země se zkušeností s totalitou by se měla vystříhat všeho, co ji znesvobodňuje, včetně vymývání mozků, jako se to dnes děje na Západě. K tomu je ovšem třeba sebevědomí, i tehdy, když zjistíme, že ten, kdo tady čepuje to pivo, není žádný prďola, ale ranař se zlatým řetězem kolem krku…

Ukázka z knihy Deník spisovatele