Deník spisovatele – falešné a prázdné Česko na podzim roku 2021
Všechny ty žabomyší spory a egomanické projevy můžeme pozorovat líp, když se povzneseme o trochu výš nad naši realitu, jako když snímající kamera rozšiřuje svůj záběr a zabírá větší výseč krajiny z nadstandardní výšky a časové perspektivy. Náhle uvidíme velké množství hnidopichů, kteří cosi vykřikují v médiích a postují na sociálních sítích. Všechny ty až přiliš úzkostné a hysterické hrdiny dneška, co se děsí, že zaniknou, aniž by se vyslovili, ke všemu a k ničemu, protože je obklopuje jen pěna dní, nicota klevet a pomluv, které zaplňují jejich mobily a PC, a jejich skutečné bytí je zahlceno každodenní veteší.
Celý Západ ztrácí už příliš dlouho svou autenticitu. Rozdává se na všechny strany, ale nic vlastního ho už neurčuje. Co mají ti lidé, zoufalí egomani, dělat, když mají jen náhražky? Sekají se mezi sebou, předvádějí prázdnotu a nabubřelou průměrnost. Vyžívají se v banalitě dne, v donekonečna stejné nápodobě, v zabíjení času, v cestování bez cíle. Jestli jim něco chybí, pak je to odvaha být, i kdyby to měla být obyčejnost. Je v tom jistá dekadence, manýra, která připomíná dřívější úpadky. Pro spisovatele je to obtížné pole působnosti, ale pohled z nadhledu pomáhá. Chce-li zachytit dnešního člověka, musí ho dedigitalizovat.
Ano, stále jsme lidé z masa a kostí. V historii víckrát došlo k odcizení od této pravdy, k idealizaci člověka, k dekadenci či k manýře. Třeba můj oblíbenec Caravaggio přišel do doby, která zobrazovala ideální typy plné dekorativismu a biblické strojenosti. A on vdechl do malby život, jaký ještě lidstvo nepoznalo: špinavé ruce, vrásky, místo světic kurvičky, ale v nádherných výjevech. Tady je stále co objevovat, v tom, že život je velmi prostý, když ho pochopíme. I dnešní psaní je moc složité, buď banálně realistické, nebo somnabulní, to je chodí kolem horké kaše, ale bojí se do ní skočit rovnými nohama.
Je to dané hodnotami, které vyznává většina lidí. Být tím, kým vnitřně jsem, je zároveň málo a přitom zcela nedosažitelné. Přes balast přetvářky, prázdnoty, falše, se člověk nedokáže vyjevit, tím hůř ho lze popsat, i když se o opravdovosti často mluví. Je to stále důležitá věc, kterou jako by nešlo zcela naplnit, aspoň ne v současnosti. Psát autenticky je těžké, jelikož musíme člověka oprostit od balastu, najít ho přirozeného, ale taky v něm objevit podstatné. Umění není banální realita, je to zjednodušení, očištění od zbytečného, dramatizace „výjevu", ve kterém se člověk objevuje víc pravdivý než ve skutečnosti.
Myslím, že autenticita bude stále zásadní komodita. A to nejen v umění, ale i obecně, v lidském životě. Zahlcenost virtualitou přinese tlak na maso a kosti, které nás stále určují. Lidé vůbec ještě netuší, že virtualita je stále tatáž realita, že se v ní musí žít obyčejně. Kdo bude přehrávat, bude se dál ztrapňovat, jak se to běžně děje. Všechny ty výkřiky, připitomělé posty, přemotivované ženy, zmatení muži a ztracené děti (i kvůli covidu) jsou toho důkazem. Vrstva společnosti, ta určující, je příliš neurotická na to, aby dokázala být pravdivá. Od toho je právě umění, aby ukázalo, co se dnes v lidech skutečně odehrává…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
Jan Klar
Nesmrtelné Otázky Václava Moravce
Ředitelé České televize se celkem pravidelně střídají, ale Václav Moravec a jeho Otázky zůstávají: Je na tom až něco zvrhlého, když si uvědomíme cestu mladého novináře k dnešní konformitě.
Jan Klar
Když koně umírají na Taxisově příkopu
Tuším, že to napsal K. Čapek, že vrchol animální krásy ztělesňuje hlava německého ovčáka a nejsem si jistý, že možná dodal, že i hlava tygra. Já bych k tomu přidal zjev závodního koně, před dostihem, jak jsem ho vídal
Jan Klar
Poplatky ČT a ČRo je holý masochismus
Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky.
Jan Klar
Utrýzněná moderátorka Linda Bartošová
Ten utrýzněný tón, který žadoní o pozornost, jako kdyby byl pro dnešní mladé ženy typický. Asi bych si dalšího „munchovského“ výkřiku nevšiml, kdyby se jistá Linda Bartošová
Jan Klar
Pár špatných momentů Česti Strakatého
Všiml jsem si, že i ti nejlepší z tzv. mileniánů, kteří jsou mezi námi, trpí určitým neduhem. Ten neduh se projevuje vždy, když se začnou vztahovat ke svobodě, většinou totiž vůbec neví, o čem mluví.
Jan Klar
Marek Prchal - chlapec z laciného kraje
Nemám nic proti lidem, kteří se vymykají, jsou trochu ujetí, když to, co dělají, je v něčem inspirativní. Ale být extravagantní, abych dělal určité pózy, neboť marketing typu, který dělá p. Prchal je bohužel pouze kalkul
Jan Klar
Histrióni zase jednou slavili Českého lva
Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality.
Jan Klar
Špatné divadlo, které se v Česku hraje 2
Špatné divadlo, které se v Česku hraje, vrcholilo poslední tři měsíce, kdy probíhala prezidentská kampaň. Ještě nikdy jsem neviděl tolik „slušných“ lidí fandit jako ve wrestlingové aréně.
Jan Klar
Takové normální zabíjení statisíců zvířat...
Nemůže být většího kontrastu v dnešní době. Na jedné straně prezidentská fraška, nekonečná duchaprázdnota, nanicovatost kampaně, společenský trapas, náhražka témat, černobílost, kdy se lidé dělí na anděly a ďábly
Jan Klar
Válka proti mužům už nějaký čas eskaluje...
Ten radikální řez mezi autenticitou a pózovitostí, která dnes převládá, jsem zahlédl nedávno na DVTV. Pan Veselovský si pozval J. Mareše, bývalého kriminalistu, úspěšného scénáristu Případů 1. oddělení.
Jan Klar
Blondýnka, co ji muži trápili, až ji zabili...
Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe,
Jan Klar
Pozadí událostí: klišovité, plytké až nudné
Když někdo nazve svůj seriál Pozadím událostí, zřejmě by se dalo čekat, že nám odkryje něco, co není až tak běžně zjevné. Jenže se dočkáme jen staré známé manýry, která semele vše, co je zrovna módní, aby ukázala, jak je in,
Jan Klar
Deník spisovatele – hezká baba, chlapi, to má na světě nejlehčí…
Někdy až žasnu, čím se chytré hlavy zabývají v zemi, která je jen kousek od války, kde se vraždí lidé, zatímco u nás se píší chytré recenze na zcela hloupé knihy, naposledy Bílou vodu
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové 2
Co je to vůbec dekadence, o které tak často píšu? Je to jev, kdy určující, byť úzká vrstva společnosti, žije postmateriálně. Zatímco většina lidí marní své životy tím, že tupě konzumuje,
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové
Nebýt dlouhých nohou moderátorky nemělo by význam Magnesii Literu zmiňovat, odráží jen to, co je fenoménem společnosti, totiž její dekadenci, která trvá už dvě desetiletí.
Jan Klar
Deník spisovatele – v Africe hladomor a v Evropě trapný konzum...
Válka na Ukrajině s sebou nese různá rizika, aspoň média už měsíc hrozí, že veliká obilnice na Dněpru letos selže a bude hladomor, milión hladových lidí se pohne do Evropy.
Jan Klar
Deník spisovatele – v kriminále jsem seděl asi jenom třikrát…
Jediné, v čem mají Rusové bohužel pravdu je to, že Západ je už dlouho dekadentní, projevuje se to dnes a denně od politiků až po různé celebrity vytvářející iluzi, že žijeme pravdivě,
Jan Klar
Deník spisovatele – odhodili lopaty a vzali do rukou samopaly...
Kromě zbytečného utrpení, umírání a mrzačení lidí je odporné, jak Rusové ničí celá města i s jejich historií. Mám rád architekturu, myslím si, že je pouze málo činností,
Jan Klar
Deník spisovatele – Toillete ist unten, keine .........., please!
Bavil jsem se s člověkem, který má na starost zařízení pro utečence, a ten mi říkal, že by do nich vzal všechny Ukrajince na úkor těch, co tam jsou, decentně řečeno grázlů z Blízkého východu.
Jan Klar
Deník spisovatele – jasně, dnešní utečenci z Ukrajiny jsou jako my
Nemůžu říct, že by má první zkušenost s Ukrajinci byla dobrá, tehdy, když jsem hlídal panelárnu, pobodal jeden dělník druhého a pak založil požár na ubytovně. Bylo to k večeru,
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |