Deník spisovatele – v Africe hladomor a v Evropě trapný konzum...

Válka na Ukrajině s sebou nese různá rizika, aspoň média už měsíc hrozí, že veliká obilnice na Dněpru letos selže a bude hladomor, milión hladových lidí se pohne do Evropy. Naštěstí se Rusové stáhli a větší část půdy byla na Ukrajině jarními plodinami oseta, jak jsem si přečetl. To mě přivedlo ke zjištění, že ani nevím, kdy přesně se jarní osiva sejou. Přitom jsem původem sedlák a můj rod staletí hospodařil v Polabí.

Vzpomínám, jak jsem se vrátil z vojny a zajel pomoct strýcovi, který držel hospodářství v chodu. Babička už byla stará a děda umřel, ale obilí nebo lány brambor na záhumenku, který komunisti předkům milostivě nechali, když jim zabrali všechna pole, dozrávaly. Sbíral jsem z bramorové natě mandelinky a topil je v plechovce s naftou. Strejda nestíhal, měl toho až nad hlavu, měl svůj barák.

„Nechceš začít hospodařit?“ zeptal se tehdy.   

Byly ranné devadesátky a vybuchl jiný čas. Byl to čas svobody a exploze nových zážitků. Kdo by se chtěl uvázat k hnojníku, dřít od rána do večera, jako to dělali naši předci? Můj otec, nejstarší syn, s tím nechtěl nikdy nic mít, věděl, co to obnáší. Nebyl nikdo, kdo by převzal tradici, která se táhla přes 250 let. A já bych to měl zachránit? Aniž bych poznal svět, co se mi nabízel jako frivolní milenka?!

Dneska, po těch letech, vidím, jak je ta milenka zkažená. Člověk je stále stejná bestie, abych parafrázoval Nietzscheho, je to provaz natažený mezi zvířetem a tvůrcem. Těžkou dřinu, kdy lidé neměli čas být sami sebou, vystřídala nesnesitelná lehkost bytí. Volný čas, který jsme kvůli blahobytu získali, nevyvolal tvořivost, jak bych čekal, když jsem si četl v Zarathustrovi, zakoupeném v roce 1992 za 65,- Kč.

Volný čas, daný blahobytem, přinesl pouze rozmařilost. Je s podivem, jak sofistikovaně dokáží lidé marnit čas. Jestliže sedlák dřel od rána do večera, aniž by pomyslel na smysl života (ostatně farář mu už řekl to, co bylo třeba), pak dnešní rozmařilci dělají všechno proto, aby smysl nevnímali, jelikož by se o sobě mohli dozvědět, že jsou jako brouci - těkavý hmyz uprostřed prchavé pěny dní.  

Jako hovniválové sunou kuličku, která se skládá ze selfíček, tweetů, věcí všeho typu, které konzumují. Chtějí se uválet k smrti, aby nemuseli myslet na úzkost, co je požírá. Vůbec nejde o smrtelnost, spíš o to, že úzkost je vlastnost bytí, je to pocit nicoty, který musíme zpracovat, abychom žili opravdově. Veškerá nervozita, obsese a mělkost dneška vychází z nechopnosti autenticity.  

Spoustu let slýchám, že se děti mají učit asertivitě. Myslím, že je to omyl, měly by se učit sebepoznání. A nejen tomu, jakého jsou pohlaví, ale tomu, kdo reálně jsou. Jedině pravda jim dá svobodu, tudíž možnost se na sebe podívat odvážně. Jenže zatím vidím národ neurotiků, který má na všechno mediální experty. Ti vám vždycky rádi poradí, jak líp konzumovat, abyste se zbavili úzkosti... 

Vím jistě, že zkonzumovat všechno, co se např. v tomto článku radí, ztratil bych poslední zbytky duchaplnosti: 

https://www.novinky.cz/zena/zdravi/clanek/zastavte-uzkost-vcas-pomoci-jednoduchych-rad

Ukázka z knihy Deník spisovatele