Deník spisovatele - jak jsme se my Češi vypořádali s Covidem

To, co jsme zažili za 2 roky Covidu, se ukázalo jako dobrá lekce z toho, že dav je stále mocnější, než jsou ideály svobody. Zatímco Švédové, na které u nás bylo dost nakydáno, se dostali v počtu nadúmrtí mezi ty nejlepší v Evropě, pak my jsme se svými plošnými lockdowny na chvostu. Dá se říct, že nad strachem vyhrála odvaha, nad dirigismem odpovědnost, ale bohužel v jiném státě než v tom našem.

Všichni ti alarmisté, co se zaklínali 40 tisíci mrtvými, by se měli podívat do zrcadla a potupně vrhnout. Za prvé nikdo nikdy neviděl ještě pandemii, při které by neumírali lidé, jde jen o to, za jakou cenu společnost prošla tímto virem, jak ji to posílilo anebo oslabilo. Naše ekonomika, školství, zdraví, psychika nejsou ve formě, ale to by si ti idioti, kteří ovládli veřejný prostor, těžko připustili. 

Stačí se podívat na Čínu nebo KLDR, jak funguje nulová tolerance. Jednak se nevyplatilo vir zadržovat, o to déle s ním bojují, za druhé, pokud by se chránili jen staří, rizikoví, ostatní by si tím prošli, neumíralo by tolik lidí, protože by ochrana byla cílená. Plošnost je brutalita, kterou vyvolal strach, ten největší nepřítel svobody. Jenže u nás jsou lidé ještě telátka, která věří expertní pravdě jako Písmu.

Kolik šarlatánů přinesl Covid, je až dechberoucí. Jeden z nich, místo aby ho zavřeli do blázince, byl preferovaný na iDnes.cz, jeho blog o kolapsu nemocnic visel půl roku potom, co vznikl, aby lidi strašil, děsil, a autorovi přinesl věčnou slávu. Ti, co měli rozum, byli překřičeni experty, co nepochopí, že extrém plodí extrém. Vidí vir jako posvátnou krávu, takže zavřou lidi, jako kdyby byli zvířata.

Zažil jsem během Covidu, jak se řeší ptačí chřipka. Kvůli pár nakaženým se preventivě vybíjelo statisíce kachen. Jestli se někdo domnívá, že kachny necítí, že pochodují na jatka, mýlí se. Pravda, jednou zemřou, ale ne za takových podmínek, když se vám derou z dlaní, když je házíte do vpusti kontenjneru na plyn. Mají krvavé zobáky, zlomená křídla a umírají pod tíhou svých spolutrpitelek.

Jakákoliv masovost je v 21. století zločin: Pokud to není mor, tedy smrtící epidemie, je třeba mít rozum. Vytýkám vládě neschopnost a zbabělost, s jakou se nechala ovládat médii, experty, strachem davu, aniž by účelně jednala. Dokonce i ty náustenky byly placebo, ale asi bylo nutné lidi držet v šachu, aby nemohli příliš dýchat. Nebo si vážně ještě někdo myslí, že nás ochránily před virem?

Celé roky jezdím rád na výlety vlakem. Možná jsem masochista, že lezu do souprav ČD, ale chci mít kontakt s lidmi. Vidět, jak žijí, jak se chovají, o čem hovoří, když se vlak rozhýbá. Slyšet řeč, která je jiná než v práci, než na baru nebo na netu. Ta spontánnost, styk s kýmkoliv, kdo právě jede po trati, se mi líbí. Ale když musíte nosit náhubek, jak to bylo celé minulé léto, ztratí to smysl.

Tudíž raději sednu do auta jako ti ostatní. Naučil jsem se vyhýbat té plošné tyranii, odmítal jsem chodit do kina nebo do divadel, jelikož bych tam nebyl přirozený. Ta izolace není jen fyzická, nýbrž je i duševní, lidé jsou stále víc v online prostoru; strejcové na Twitteru, tetky na Facebooku, a když někam jedou, tak autem. Ach ta prozíravost, ta svoboda a odpovědnost, s jakou jsme se my Češi vypořádali s Covidem…

Ukázka z knihy Deník spisovatele