Pamflet na jednoho z expředsedů vlády

Jak vtipné, když může člověk napsat, že je v něčem s bývalým premiérem J. Paroubkem za jedno. Bohužel to není otázka politiky, ale jeho kulturního článku, který zveřejnil. Napsal zážitek z divadelní hry a protože se přihlásil k obdivu k J. S. Bachovi, zaujalo mě to. Je hezké, když člověk může být shovívavý či snad smířlivý, byť jde o politika, jehož názory byly vždy pro mě osobně až extrémní. Na druhou stranu, lepší se neshodovat, než nemít na věc promyšlený názor, což je fenomén doby, v níž už J. Paroubek žádnou politickou roli nehraje.

A tak aspoň píše pěkně o představení, které se mu líbilo, navíc typickými slovy s plno superlativy. Rád bych ten kus taky viděl, jednak jde o mého oblíbence Bacha, jednak bych si ověřil, zdali mohu věřit J. Paroubkovi, že jde o dílo tak grandiózní. Jeho kolosální slova mě přesto zahřála u srdce, Bach je prostě nejlepší hudebník, jaký kdy byl, a hra z jeho života může odkrýt další detaily. A navíc, hra, kdy zaznívá ta nebeská hudba, nemůže být asi nikdy propadák. Ať už jde o oratoria, fugy či kantáty, vždy jde o službu Bohu a potěchu srdce.  

Jak víme, J. S. Bach završil baroko: Určitý universální svět, který už v dějinách nenajdeme. Jeho hudbu přes sto let nikdo neznal, pak byla objevena a dnes je nenahraditelná. Koříme se tomu, co nám chybí, zvlášť v době, kdy je vše banální. Nejsou ideje, které by nás povznesly, a když už se najdou, pak nás spíše sráží. Dnešní ekogender je právě příkladem, který člověka deklasuje. A přesně taková je i politika, že nám nedává nic, co by nás spojovalo. Kde nejsou ideje, universální ideály, tam je jen úhor, jehož projevem je chudokrevnost.

Na střetu idejí je ostatně politika postavena. Tedy ještě v době J. Paroubka byla: ČSSD byla hlavní levicová síla. Jenomže právě v této době, poč. desátých let, se začaly ideje vytrácet. Nahradila je politika identit, kdy i tehdejší premiér se toho chytil. Ten důraz na marginalitu, registrované partnerství či gender, vychýlil starost o to, aby se člověk, v podání socdem prostý lid, měl dobře. Když v médiích exhibují stále stejní marginální lidé, jejichž starost není holá existence, ale pofoukání jejich bebíčka, začne se vytrácet sociální soudržnost.

Ta ideová ignorance se vyjeví jako první v umění. Přes dvacet let vnímám, že se ztrácí originalita, lidskost témat. Nebojujeme o člověka, ale o jeho tělesné znaky; základ degenerace. Taková věc se projeví nakonec i tam, kde by ji většina nehledala. Umění ovlivňuje ducha doby, tudíž i politiku a následně ekonomiku. Ekogender ovládl byznys a chopili se ho i populisté; jaký je výsledek, lze dokumentovat na ČSSD. Strana pro dělný lid, pro hmotné starosti, je na smetišti dějin. Není dnes v silách nikoho, ani J. Paroubka, aby socialisty sjednotil.   

A že by se o to expremiér jistě rád pokusil. Jenže návrat ze Sv. Heleny, abych použil příměr, který by se p. Paroubkovi líbil, je utopie. Ne snad proto, že by Napoleon nemohl, ale nikdo ho nechce. Když jednou přijdeš o ideje, těžko je znovu získáš. Dnešní prostý člověk neví, co chce. Je příliš ve vleku doby, která ho ignoruje. Populisté rozhazovali, ekogender řeší svá bebínka a společnost je o to chudší. Nemá ideje, které ve střetu volnost versus rovnost povznášejí člověka. Tak jak nás kdysi povznášel J. S. Bach, o kterém dnes expremiér píše tak grandiózně...

Ukázka z knihy Deník spisovatele