Láska z mateřské školky pokračuje

Poprvé ji potkal v mateřské školce, kde se prala jako kluk. Lukášovi rodiče znali Martininy rodiče, ale on se s ní nekamarádil. Byla mu protivná. Strašně zvědavá a upovídaná a Lukáš si hrál s chutí sám někde v koutku. Měl rád formule a jezdil s nimi po autodráze stále dokola. Připadal si jako závodník. Martina mu jednou do autodráhy vběhla, celou mu ji rozbořila a vůbec se za to neomluvila. Lukáš se s ní tehdy porval jako kůň.

Na základní škole chodila do vedlejší třídy. Byly to roky šťastného dětství. Něco takového jako holky Lukáše nezajímalo. Měl za to, že s nimi radši mít nikdy nic nebude. Ale to byl omyl. Ve čtvrté třídě jeli do školy v přírodě. Soudružka učitelka zjistila, že mají oba dva narozeniny. Martina byla o pár dní starší a tak ji nutili, aby mu při oslavě dala první pusu. Jenže Martina chtěla, aby to udělal Lukáš. A on se styděl, takže to neudělal.

Pak se setkali v patnácti letech v tanečních. To byla pro Lukáše pohroma. Jeho sebevědomí dostalo tehdy pořádně za vyučenou. Stál na parketu ve špatně padnoucím obleku a cítil se, jako kdyby stál před popravčí četou. Nejradši by se vrátil zpátky ke svým formulím. Mezi dívkami v protilehlé řadě pak zahlédl stát Martinu. Byl vděčný za to, že poznává známou holku. Navíc to Martině v těch šatech a vyčesaných vlasech slušelo.

„Pánové,“ řekl taneční mistr, „zadejte se prosím.“

Na ten povel se řada chlapců vyřítila směrem k dívkám. Těsně před tím se mezi nimi šeptalo, že kluků je víc než holek. A kdo žádnou mít nebude, bude muset tancovat s chlapem. A to by byla strašná potupa! Lukáš běžel stejně jako ostatní přes celý sál, aby si zajistil tanečnici. Mířil přímo k Martině. Periferním pohledem zahlédl,  jak k ní běží ještě další kluci. Rozhodl se protrhnout cílovou pásku jako první. Závěrečný sprint ho zastihl ve skluzu po parketách přímo pod spodek Martininých šatů.

„Smím prosit?“ vydechl. 

„Tys o mě závodil?“ zeptala se pak.  

Neodpověděl a soustředil se na to, aby jí nepošlapal nohy. Kupodivu Martina byla ráda, že s ní tancuje. Trpělivě ho učila taneční kroky. Netvářila se příliš rozmrzele, když jí podupal nohy v lodičkách. Na prodlouženou si vybrala za tanečníka právě Lukáše. Krásně voněla a měla nalíčené rty. Její oči se dívaly na Lukáše zvláštním znepokojujícím pohledem. Tehdy ho poprvé bodlo u srdce, že se s ní už zase neuvidí.

„Ty jezdíš na gympl do Budějic?“ zeptala se.

Martina jezdila na školu do Tábora. Po maturitě ji potkal v autoškole. To už se vítali jako staří známí. Dospěla a účes měla samé kudrliny. Pamatoval si, že takové vlasy měla v dětství. Trochu si ji dobíral. Bála se řídit a hlavně neuměla dopravní značky. Problém jí dělaly křižovatky. Chodili spolu z autoškoly domů a on jí ukazoval, kde musí dát přednost. Měla stále stejně znepokojující oči se škádlivými ohníčky v hnědých duhovkách.

Možná pro to vzájemné škádlení se nestihli spolu úplně sblížit. Navíc Lukáš dostal povolávací rozkaz. Začalo mu být všechno jedno. V autoškole se přátelil s jedním klukem, který měl už po vojně. Jmenoval se Franta Moučka a Martina se mu viditelně líbila. Jednou před ním pronesl, že holky z jejich kurzu jsou naprosto příšerné. Myslel to všeobecně. Moučka se toho chytil a za jeho zády to Martině vyžvanil.

„Tak abys nebyl se zbraní v ruce příšernej!“ popřála mu na rozlučkovém večírku a políbila ho.  

Na vojně se dozvěděl od rodičů, že Martina se vdala. Byla těhotná a tak se z ní stala paní Moučková. Pak začala sametová revoluce. Všichni byli v takové euforii, že jim realita unikala. Když se vzpamatovali, uběhlo pár let. Lukáš se protloukal, jak se dalo. Jednou si šel po nějaké roční neplacené dovolené zaplatit zdravotní pojištění.

U přepážky seděla Martina. Vypadala jinak, mnohem dospěleji. Oba měli možná pocit, že je nedělí ta přepážka, ale celá epocha. Když ji Lukáš viděl, opět ho bodlo u srdce. Dozvěděl se, že tam právě nastoupila. Má po mateřské, dvě malé děti a upracovaného manžela. „Je toho prostě hodně,“ vysvětlila, „a ty se ještě nebudeš ženit?“

„Ne, já čekám, až budeš volná.“

Usmála se s ženskou ostýchavostí. Sám se divil, co jí odpověděl. Chtěl ji lehce odbít, vtipnou banalitou, ale potom si uvědomil, že jen řekl to, co si opravdu myslel. Její přítomnost ho znovu omráčila. Vždycky si byli velmi blízcí, klidní, ostýchaví a taky ironičtí. Ta vzájemná blízkost Lukáše zarážela. Stále hledal nějaké své protiklady. Exotiku. Odlišnost. Ale začal si uvědomovat, že největší přitažlivost je v podobnosti. Stejné pocity, stejné radosti, stejné smutky zdvojnásobují štěstí.

Naposledy se viděli na koupališti. Stál u dětského brouzdaliště a zahlédl ji vystupovat z bazénu. Líbila se mu čím dál tím víc. V těch plavkách vypadala jako snědá antilopa. Všechno je ukryto v ladných pohybech, pomyslel si, všechno je ukryto v očích. Okamžitě se dali spolu do řeči. Věděl od rodičů, že se nedávno rozvedla.

„To jsou tvé děti?“ zeptala se.

„Ano.“

Z brouzdaliště vylétaly spršky vody. Dětský smích je přehlušil natolik, že se zase rychle rozloučili. Měla v očích něco, co mu říkalo, že by mu odpověděla stejně jako on jí tehdy u té přepážky.  

A tak nějak to stále pokračovalo...

Povídka z cyklu Lidská tragikomedie