Pošahaná a ulítlá ježibaba

V devadesáti toho člověk od života už moc nečeká. Je prakticky rád, že se ráno probere a že ho sestra dá trochu do pucu. Pavel měl po mrtvici ochrnuté tělo a bez vozíčku se už neobešel. Navíc měl pokročilou rakovinu konečníku a věděl, že na světě už dlouho nebude. To bylo to jediné, na co byl ještě pyšný. Na úsudek bývalého univerzitního profesora. 

Ráno v lůžkovém hospicu bývá nejživější. Jak říkal Bohouš, Pavlův kamarád, snídaně je doba, kdy se počítají mrtví. Kdo vstal a objevil se na snídani, měl šanci, že si užije ještě aspoň jeden den. Přes den pak ty, co už nepřišli, zase nahradili noví. A ti se objevili u další snídaně. „Ten blivajz si nechte!“ ozvalo se na celou jídelnu. 

Nějaká nová pacientka vstala. Vypadala jako vypelichaný tygr. „Jak to můžete, vy blbci, žrát?!“

Staniční sestra k ní rozčileně došla. Všichni čekali velkou scénu. Po ránu by jim kapka adrenalinu v krvi pomohla.  

„A co byste chtěla, paní Lipecká?“

Stařena se vypjala. Zamávala kostnatýma rukama. „To bych nedala doma ani svýmu kocourovi! Já vám na zítra sama uvařím!“

Pak se otočila a hrdě odcházela, aniž by dala staniční sestře příležitost na její nabídku cokoliv namítnout.

„Baba má páru,“ řekl Bohouš, „co je zač?!“

Pavel neodpověděl. Cítil, že se o něj pokouší další mrtvice. Nemohl uvěřit tomu, co viděl. Poznal, kdo je ta žena! Ten hlas. Ta chůze. Ty oči. Myslel, že ji už nikdy neuvidí. A zase ji potkal! Jeho velká láska. Znal ji pětašedesát let. Naposledy ji viděl před čtvrt stoletím, kdy mu vysvětlila, že nechce, aby ji vídal, jak stárne.    

U oběda mu Bohouš vysypal novinky. „Má něco s játry. Taky Alzheimera. Je mešuge. Baba žlučovitá. Utrápila manžela. Včera večer ten zájezd, co nás tak rušil, byli její vnuci a pravnuci, celej autobus. Teď si šla místo oběda natrhat kořínky na zahradu.“

Navečer trávili čas v herně. No, herna bylo příliš silné slovo. V křeslech tu klimbali ti, co ještě neleželi na lůžkách. Málokdo si došel nebo dojel pro večeři do jídelny. Lipecká seděla v křesle a kývala se zepředu dozadu. Pavel k ní zamířil na vozíku. „Eli, pamatuješ se?!“ 

Kývala se dál zepředu dozadu. Zase byl pro ni vzduch. Odjakživa, co ji znal, měl podezření, že je čarodějnice. Zamiloval se do ní okamžitě. Dodnes si pamatoval její uhrančivé oči. Dlouho ho testovala. Chovala se tak, že by ji byl často zabil. Rozmařile, ulítle a provokativně. On byl decentní měšťák, ona živelná venkovanka. Často ji ve snech vídal, jak se opálená sklání nad svými bylinnými záhony.

Nežili spolu, ale stýkali se půl století. Prošli si vším možným, od vrcholu lásky až po hlubokou nenávist. Navzájem si ubližovali. Nedokázali se shodnout na společném životě. Nejradši vzpomínal na mládí. Na to si ještě pamatoval. Vše ostatní vzala skleróza. Eliška byla mladá, nezkrotná a magická. Těsně po tom vždy jen zašeptala: „Zůstaň ještě ve mně!“

A teď tady byla opět v tomto hospicu. Jeho druhá polovina. Stařena s šedými řídkými vlasy a žlutou pergamenovou pletí. „Pavle!“ ozvalo se jednou ráno na celou jídelnu.

Bezzubě se usmál.

Políbila ho svraštělými rty. Kdyby nebyl ochrnutý, myslel by si, že ho to snad vzrušuje. Odvezla ho na zahradu. Od té doby ho vozila vždy, když byla při smyslech. Byl na ně zvláštní pohled. Nesourodá dvojice. On se nemohl hýbat, ona běhala po trávě. On četl noviny zmuchlané ve větru a ona vypadala, jako kdyby měla duši už v nebi. „Tak co je?“ zabušil svou ochrnutou rukou vztekle do vozíku.

Klečela kostnatými koleny v hlíně a nevnímala ho. On měl na nose brýle a vypadal jako seschlý brouk.

Jednoho dne měl záchvat. Nedostavil se na snídani. Zůstal ležet na lůžku a tiše naříkal. Měl ochrnuté celé tělo až po krk, ale vnitřní orgány ho o to víc bolely. Potřeboval sedativa. Sestry mu podávaly prášky. Hlavu měl čilou. Tak strašná bolest! Jako kdyby to měl za trest. Jako kdyby se v životě hodně provinil. Měl toho akorát. Celý život přemýšlel o smyslu života, ale žádný smysl nikdy nevymyslel.  

Navečer se objevila Eliška. Podívala se, jestli nikde nikdo není. Její oči zářily jako malé ohnivé uhlíky.  

„Mám tady něco, lásko.“

Asi pochopila, že nikdy už nevstane. Nepojede s ní ven na zahradu. Vytáhla lahvičku, odzátkovala ji a naklonila se k němu. Naposledy se podíval do těch uhrančivých nádherných očí.

„Ježibabo,“ usmál se.   

Pak otevřel ústa a spolykal to, co mu nabízela.

Umíral klidně. 

Povídky plné lásky