Milenec do domu, Bůh do domu
Přitom si nemohla vůbec na nic stěžovat. Měla úžasnou rodinu, syna a dceru, hodného muže, útulný dům. Vypiplala si domov k dokonalosti. Každá věc byla s láskou opečovávaná. Nikdo nebyl ničím omezovaný. Snažila se, aby dětem a manželovi nic nescházelo. Starala se o vše do detailů. Oprašovala nábytek, uklízela, vařila, prala, žehlila, udržovala teplo domácího krbu. Přesto jako kdyby jí ještě něco chybělo.
„Pořídím si psa," řekla kamarádce.
Kamarádka se uculila. „Neblázni. Pořiď si milence. Je to levnější. Bude za tebe platit a nebude chtít denně venčit."
Ano, Sabina moc dobře věděla, že se kamarádka projevuje cynicky, protože se nejedná o ni samotnou. Přesto se jí nápad zalíbil. Nikdy dřív by to neudělala. Měla morální zábrany. Ale po tolika letech manželství člověk změní názor na mnoho věcí. Už ví, že všechno je jinak. A pokud máme v životě něco po ruce, měli bychom to využít.
Po ruce měla bývalého kolegu Marka. Před několika lety odešel do soukroma, ale jejich přátelství pokračovalo. Nebylo to ani tak přátelství. Marek jí pokaždé dával najevo, že ji miluje. Viděla mu to na očích. Nikdy by si sám asi nazačal, kdyby mu to nedovolila. Jednou, když přijel k ní na úřad, povzdechla: „Dneska jsem slaměná vdova."
„A šla bys na sklenku?"
Mlčky přikývla. Ostatně z Marka se stal zajímavý muž. Byl v jejím věku, uměl se chovat a dobře se oblékal. Pryč byly časy, kdy v kanceláři platil za holku pro všechno. Teď měl firmu na IT techniku. Sama měla věčně problémy se svým notebookem. Žena s bezporuchovým počítačem není snad ani žena, říkala si, na to máme své muže.
„Já se ti na něj podívám," řekl Marek u večeře.
„Hm, a šlo by to v sobotu?"
Jednou za měsíc mívala volný víkend. Nechala svou rodinu odjet na chalupu a sama odpočívala. Chtěla mít klid. Nadřela se dost. Mít aspoň jeden večer pro sebe byla pro ni vzácnost. Vyloženě si to užívala. Byla doma ráda. Kdyby měla být už nevěrná, pomyslela si, pak doma. V cizím prostředí by se necítila dobře. Byla by z toho nejistá. Tady měla své pohodlí. Najednou ji lákalo prožít ve své posteli něco nového.
Marek přinesl dobré víno z Moravy. Choval se decentně. Ukázala mu notebook a šla udělat chlebíčky. Mezitím popíjeli, povídali si, smáli se, ale Marek si stále hrál s tím počítačem. Skoro ji to rozčilovalo. Jeho mužské dlaně se vyloženě mazlily s klávesnicí. Něco nepochopitelného do ní ťukal. Najednou sama zatoužila po jeho péči.
„Nejsi tady snad kvůli mě?!"
„Jsem, Sabi."
Až když ji objal, prohlédla jeho lest. Jenže začalo být pozdě se tomu protivit. Všechno to, co si přála, se stalo. Mazlil se s ní tak, jak nikdo už dlouho ne. Manželskou rutinu vystřídala závrať. Proč by se tomu aspoň pro dnešek nepoddala? Byla snad jeptiška? Zakázané ovoce je odjakživa to nejsladší. A ona byla pouhá dcera matky Evy.
„Ach jo, bože, ještě!"
Všechna ta slova lásky. Vyslovené štěstí je dvojnásobné štěstí. Zahrnuli se navzájem sladkými slovy. Přisprostlými slovy. Rozkošnými slovy. Když se už domilovali, byli jako v sedmém nebi. Nechtěli se rozloučit. Stále znovu se líbali. Zavázala ho slibem, že jí napíše. Chtěla všechna ta slova mít stále před svýma očima.
Život byl najednou mnohem lepší. Usmívala se, kudy chodila. Všechno jí připadalo vřelejší. Stačilo, aby jí Marek napsal. Jeho slova hladila po duši a dráždila po těle. Byla zase po letech zamilovaná. Začala se s Markem vídat pravidelně. Prostě to potřebovala. Jeden víkend v měsíci nechala rodinu odjet na chalupu.
„Unavená máma je zlá máma," říkala.
Uklidila dům a pak přišel Marek. Jako posel blaženosti. Vyslanec lásky a nadpozemských rozkoší. Bylo to úžasné! Měla pak mírně rozechvělý krok, veselé oči a prokrvené rty. Zadek se jí zpevnil, vlasy dostaly lesk a celá omládla. Ale hlavně měla naplněnou duši. Už necítila tu nicotu, která je kotvou naší existence.
Jednou si zašla z práce na trh. V řezbářském krámku uviděla malou hezkou cedulku s nápisem „Host do domu, Bůh do domu". Připadalo jí to milé. Koupila cedulku a doma požádala syna, aby ji přitloukl ve vstupní hale. Kdokoliv vešel, musel si jí všimnout. Manžel se vrátil večer z práce. Přiběhla ho uvítat a políbila ho.
„My někoho čekáme?" zeptal se opatrně.
„No," usmála se, "to nikdy nevíš."
Ilustrace Jarmila Horáková
Jan Klar
Nesmrtelné Otázky Václava Moravce
Ředitelé České televize se celkem pravidelně střídají, ale Václav Moravec a jeho Otázky zůstávají: Je na tom až něco zvrhlého, když si uvědomíme cestu mladého novináře k dnešní konformitě.
Jan Klar
Když koně umírají na Taxisově příkopu
Tuším, že to napsal K. Čapek, že vrchol animální krásy ztělesňuje hlava německého ovčáka a nejsem si jistý, že možná dodal, že i hlava tygra. Já bych k tomu přidal zjev závodního koně, před dostihem, jak jsem ho vídal
Jan Klar
Poplatky ČT a ČRo je holý masochismus
Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky.
Jan Klar
Utrýzněná moderátorka Linda Bartošová
Ten utrýzněný tón, který žadoní o pozornost, jako kdyby byl pro dnešní mladé ženy typický. Asi bych si dalšího „munchovského“ výkřiku nevšiml, kdyby se jistá Linda Bartošová
Jan Klar
Pár špatných momentů Česti Strakatého
Všiml jsem si, že i ti nejlepší z tzv. mileniánů, kteří jsou mezi námi, trpí určitým neduhem. Ten neduh se projevuje vždy, když se začnou vztahovat ke svobodě, většinou totiž vůbec neví, o čem mluví.
Jan Klar
Marek Prchal - chlapec z laciného kraje
Nemám nic proti lidem, kteří se vymykají, jsou trochu ujetí, když to, co dělají, je v něčem inspirativní. Ale být extravagantní, abych dělal určité pózy, neboť marketing typu, který dělá p. Prchal je bohužel pouze kalkul
Jan Klar
Histrióni zase jednou slavili Českého lva
Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality.
Jan Klar
Špatné divadlo, které se v Česku hraje 2
Špatné divadlo, které se v Česku hraje, vrcholilo poslední tři měsíce, kdy probíhala prezidentská kampaň. Ještě nikdy jsem neviděl tolik „slušných“ lidí fandit jako ve wrestlingové aréně.
Jan Klar
Takové normální zabíjení statisíců zvířat...
Nemůže být většího kontrastu v dnešní době. Na jedné straně prezidentská fraška, nekonečná duchaprázdnota, nanicovatost kampaně, společenský trapas, náhražka témat, černobílost, kdy se lidé dělí na anděly a ďábly
Jan Klar
Válka proti mužům už nějaký čas eskaluje...
Ten radikální řez mezi autenticitou a pózovitostí, která dnes převládá, jsem zahlédl nedávno na DVTV. Pan Veselovský si pozval J. Mareše, bývalého kriminalistu, úspěšného scénáristu Případů 1. oddělení.
Jan Klar
Blondýnka, co ji muži trápili, až ji zabili...
Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe,
Jan Klar
Pozadí událostí: klišovité, plytké až nudné
Když někdo nazve svůj seriál Pozadím událostí, zřejmě by se dalo čekat, že nám odkryje něco, co není až tak běžně zjevné. Jenže se dočkáme jen staré známé manýry, která semele vše, co je zrovna módní, aby ukázala, jak je in,
Jan Klar
Deník spisovatele – hezká baba, chlapi, to má na světě nejlehčí…
Někdy až žasnu, čím se chytré hlavy zabývají v zemi, která je jen kousek od války, kde se vraždí lidé, zatímco u nás se píší chytré recenze na zcela hloupé knihy, naposledy Bílou vodu
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové 2
Co je to vůbec dekadence, o které tak často píšu? Je to jev, kdy určující, byť úzká vrstva společnosti, žije postmateriálně. Zatímco většina lidí marní své životy tím, že tupě konzumuje,
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové
Nebýt dlouhých nohou moderátorky nemělo by význam Magnesii Literu zmiňovat, odráží jen to, co je fenoménem společnosti, totiž její dekadenci, která trvá už dvě desetiletí.
Jan Klar
Deník spisovatele – v Africe hladomor a v Evropě trapný konzum...
Válka na Ukrajině s sebou nese různá rizika, aspoň média už měsíc hrozí, že veliká obilnice na Dněpru letos selže a bude hladomor, milión hladových lidí se pohne do Evropy.
Jan Klar
Deník spisovatele – v kriminále jsem seděl asi jenom třikrát…
Jediné, v čem mají Rusové bohužel pravdu je to, že Západ je už dlouho dekadentní, projevuje se to dnes a denně od politiků až po různé celebrity vytvářející iluzi, že žijeme pravdivě,
Jan Klar
Deník spisovatele – odhodili lopaty a vzali do rukou samopaly...
Kromě zbytečného utrpení, umírání a mrzačení lidí je odporné, jak Rusové ničí celá města i s jejich historií. Mám rád architekturu, myslím si, že je pouze málo činností,
Jan Klar
Deník spisovatele – Toillete ist unten, keine .........., please!
Bavil jsem se s člověkem, který má na starost zařízení pro utečence, a ten mi říkal, že by do nich vzal všechny Ukrajince na úkor těch, co tam jsou, decentně řečeno grázlů z Blízkého východu.
Jan Klar
Deník spisovatele – jasně, dnešní utečenci z Ukrajiny jsou jako my
Nemůžu říct, že by má první zkušenost s Ukrajinci byla dobrá, tehdy, když jsem hlídal panelárnu, pobodal jeden dělník druhého a pak založil požár na ubytovně. Bylo to k večeru,
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |