Holka, co měla smůlu na chlapy

Hrát postavu Marilyn Monroe Karlu fyzicky vyčerpávalo. Využila přestávky, aby zašla do zákulisí a sedla si v šatně ke stolku. Potřebovala si upravit minišaty a přemalovat si rudě nalíčené rty.

Na chvíli si sundala blond rozvrkočenou, až příliš těžkou paruku. Na chvíli potřebovala být sama sebou. „Něco je špatně, Karličko?“ zeptala se mladá kostymérka.

Velmi pečlivě se pozorovala v zrcadle. Obscénní nalíčení zvýrazňovalo ty rysy, které na sobě už dlouho nesnášela.

„Dala bych si pivo, Týno,“ nadnesla, „nešlo by to?“ 

Věděla, že ji trochu zneužívá, ale Týna ji uznávala. Asi se v ní trochu viděla, sama by chtěla být aspoň jednou taky taková. Hrát Marilyn Monroe znamenalo být tou největší hvězdou.  

„Tak jo,“ řekla Týna, „a jakej je dneska Ríša?“

Richard Kratěna, kolega, hrál Arthura Millera. Muže, který byl pro Marilyn Monroe nejosudovější. Vzal si ji a pak ji jen zneužíval. Psal pro ni filmy, které ho proslavily, protože v nich hrála ona. Jinak by byl nula. Stejně jako byl nula Richard Kratěna, její bývalý manžel. Alkoholik a nula. Sám by nikdy takové představení neutáhl. Ona byla hvězda a on díky ní taky. Takhle to měla se všemi muži svého života. 

„Hraje sám sebe,“ řekla Karla, „velkýho parchanta.“

Když Týna odešla, otevřela svou kabelku. V šatně nikdo nebyl a ona si mohla vzít další prášky. Nalgesin na povzbuzení. Brala hrst před představením a hrst o přestávce. Další si vzala na konci na uklidnění. Teprve pak chodila do divadelňáku. Pila červené a kouřila. Kouřit začala až po tom, když poznala Roberta. Robert hulil jako chemička. Byl to vůbec ten největší parchant, jakého kdy poznala.

„Máš retko?“ zněla jeho obvyklá věta.

Robert byl její největší láska. Kvůli němu se vzdala všeho, manželství, budoucnosti, filmové kariéry, natáčení seriálů, hraní v Národním. Zůstala s ním tady, protože měl svou práci. Jenže se mu nedařilo. V politice zkrachoval, nedostal se ani do zastupitelstva. Firma taky moc neprosperovala. Příliš chlastal, aby se mu mohlo dařit.

Včera jí přinesl kytici růží. „Odpusť mi, Karlo,“ dal jí pusu, „zase bude dobře, uvidíš.“

Kolikrát mu to už uvěřila! Naletěla mu hned na začátku, na ty jeho oči, řečičky, úsměv a pěkný zadek. Ze všeho nejlíp uměl mluvit. Okouzloval, byl vtipný, galantní a nenucený. Všechno zvládal. Potřebovala oporu, někoho, kdo by ji objal, kdo by ji podržel. Byl tak přitažlivý! Tak magnetický! Myslela, že našla konečně toho pravého.

„Chci si tě vzít,“ řekl jí po prvním sexu.

Rozvedla se kvůli němu s Richardem. Stejně už tehdy spolu nežili. Ale měli spolu Julku, vytouženou dceru. Richard na ni skoro neplatil. Robert řekl, že se o ně postará. Měl reklamní agenturu. Dělal různým politikům dobré jméno. Jenže pak přišla krize. Tuneláři odešli a s nimi skončil i Robert. Jeho firma už jen živořila. Musel prodat auto a začal chlastat. Všechny účty platila Karla ze své skrovné gáže.

„Promiň, Karličko,“ objevila se Týna, „mrzí mě to.“

Podívala se na ni a vůbec nechápala, co tím myslí. Pak si uvědomila, že si ji poslala pro pivo.

„Co se stalo?“ řekla, i když to začala tušit. 

„Jenda řekl, že máš už vybráno.“

Jenda, číšník z divadelňáku. Občas měla u něj dluh, ale nikdy nedělal potíže, dokud tam nezačal chodit Robert.

„Aha,“ přikývla, „zapomněla jsem.“

Vyndala z kabelky poslední stovku a podala ji Týně. „Snad to bude stačit,“ řekla, „musím na scénu.“

Když Týna odešla, rozbrečela se. Takové ponížení musela zažít! Byla tak hrdá na to, že má zase šťastnou rodinu. Všem vyprávěla o Robertovi, jak se stará, ale teď viděla, jaký skutečně je! Všichni si to šuškali mezi sebou. Jak ji obelhává, okrádá a vysává. Její štěstí bylo najednou zase pryč. Za co to měla?! Co komu kdy udělala?! Čím se tak provinila?! Proč právě ona?! Chtěla jen hrát, rozdávat lidem radost.

Pohlédla na fotografii v rámečku. Její táta, když hrál Hamleta. Byl tak mladý hezký a neodolatelný! Mámu opustil, když byly Karle čtyři. Měl další ženy, další role, ale svůj talent promarnil. Hrál už jen samé štěky. Měla ho ráda, byl milý a zábavný, ale když se napil, změnil se. Byl slaboch. Do každého se navážel, pořád jen naříkal. Strašně jí chybí. A přitom ho nenávidí za to, že jí zkazil celý život.

Chytila rámeček a mrštila jím o stěnu. Ozvalo se tříštění skla. Stará fotografie odlétla. Karla si otřela slzy a znovu se upravila. Musela jít na jeviště. Vzala si poslední Nalgesin, spolkla ho a vstala.

Toho večera byla jako Marilyn Monroe naprosto neodolatelná.

Povídka z cyklu Lidská tragikomedie