Nebezpečný flirt s učitelem autoškoly

Nastoupili do auta a Karel předal Simoně klíčky od zapalování. Práskla úplně novými dveřmi od řidiče tak, že ho zabolely všechny nervy v těle, ale rozhodl se, že v zájmu dnešní hladké jízdy

to strpí a bude mlčet. Bylo vidět, že Simona je nervózní. Jakmile si sedla za volant, byla vždycky nervózní. S tím on nemohl vůbec nic dělat. Jediné co mohl dělat, bylo zachovat klid. 

„Sešlápni tu spojku," řekl usměvavě.     

Zapomněla občas sešlápnout spojku a auto při startu zacukalo. A takové cuknutí mohlo v řadě zaparkovaných aut vyvolat karambol. 

„To přece vím!" řekla naštvaně.  

Vždycky se hned naštvala, když jí něco řekl. Mimo auto byla docela fajn hodná holka, možná trochu přecitlivělá. Ale taková přecitlivost bývá u ženy ještě horší, než u spojky jeho nového Peugeota.

„Můžeš tam dát dvojku," navrhl jí.

Projížděli na jedničku sídlištní ulicí. Těsně před semafory na křižovatce měla Simona velkou obavu, jestli bude muset zastavit nebo bude mít štěstí, a padne jí tam zelená. Tentokrát jí padla červená.

Musela dupnout na brzdu a pak na spojku. Nejhorší ze všeho byla řadicí páka, pořád si pletla rychlosti. Proč se tomu říká rychlost? Je snad zpátečka rychlost?! prolétlo jí hlavou. Hlavně myslela na to, co její miláčci doma? Tchyně na ně naprosto nestačí. Určitě je přecpává čokoládou. Simona je právem nejistá, má toho až moc. Začala chodit do práce a musela jezdit s autem. Její šéf  ji s tím hrozně otravuje. Řidičák použila naposledy před deseti lety. Tenkrát si začala s Viktorem z autoškoly.

„Můžeš jet!" řekl zasmušile Karel.

Vůbec největší problémy jí dělaly starty. Nikdy nevěděla, kdy se to auto vlastně rozjede. Nedařilo se jí oba pedály stlačit tak, jak by chtěla. Jednou dala moc plynu a když pustila spojku, auto poskočilo. Jindy pustila spojku moc brzy a auto jí chcíplo. Teď se stala ta druhá varianta. 

„Prosím tě nic neříkej!" řekla.

Karel nic neříkal. Křečovitě svíral držadlo nad dveřmi a poslouchal hlasité troubení za nimi. Kdejaký vůl si teď mohl na nich vybít svou frustraci. Zvuky klaksonů se Karlovi zabodávaly do srdce.

„Přidej plyn!" řekl soustředěně.

Auto se rozjelo přískoky vpřed. Konečně se dostali za křižovatku a Simona mohla zařadit vyšší rychlost.

„To není dvojka, Simonko, ale čtyřka!"

Simona měla jeho rad už nad hlavu. Tiskla pevně řadící páku prsty s dorůžova nalakovanými nehty. Byla ráda, že tam něco zařadila. Na čísla si nikdy moc nepotrpěla, ani na techniku. Měla ráda pohodu. Chlap musí být pohodář, jinak je na zabití. Ale Karel v pohodě nebyl. Strašně ji štval. Byl takový protiva, úplně jiný než Viktor, který ji při řízení líbal.

„Co se stalo?!" zeptala se.

Cítila, že Karel obrací oči v sloup. Netušila, co zase provedla. Pak si uvědomila, že měla asi někam zabočit. 

„Tos mi jako nemohl říct?!"

Přejela cestu do obchoďáku. Teď se bude muset někde otočit. Právě otáčení nesnášela ze všeho nejvíc.

„Viktor by to neudělal, viď?!"

Karel moc dobře věděl, že ho chce opět vidět. Když za ním přišla, že chce řídit auto, hned mu to docvaklo. Hledala si záminku, aby se s ním mohla vídat tak jako kdysi. Tehdy ho s ním podváděla! Obyčejný učitel autoškoly! To, co zvládne takový moula, zvládne taky. Nabídl jí cvičební jízdy. Samozřejmě, že bez dětí, to by zase neriskl. Na to měl své děti příliš rád.

„Kde to mám otočit?" zeptala se.

„Na kruháči!"

Otočila to do protisměru, aniž by se rozhlédla. Přejela plnou čáru a skoro srazila jednu starší cyklistku. Karel zavřel oči, jako kdyby tady nebyl. Život je jen sled absurdit, pomyslel si, jen divadelní hra. Za chvíli vystoupí, dá manželce pusu a půjdou nakoupit. Simona šlápla na plyn a zamířila do obchoďáku. Karel ji děsně rozčiloval. Ta otočka se jí přece povedla. Na otočce nebylo nic až tak extra. Neměla by udělat nějakou velkou životní otočku?! Auto se vřítilo na parkoviště a zavadilo o první zaparkované auto.

„Tys nabourala!" zařval Karel.

„Hovno!"

Pobledlý Karel se vypotácel ven. Plech byl promáčklý a lak odřený. Krásný modrý lak jeho nového Peugeota! Klekl si na asfalt a prohlížel si tu škodu. „Já se rozvedu," zabušil pěstí do plechu, „já se rozvedu, já se rozvedu, já se rozvedu, já se rozvedu, já se rozvedu!"

Simona cítila, jak se jí třesou ruce. Ten ubožák! Pohlédla do zrcátka a upravila si vlasy. Vzala si kabelku, cigarety, zapalovač a taky mobil. Možná by přece jen měla zavolat tomu Viktorovi.

Povídka z cyklu Lidská tragikomedie