Techtle mechtle občas neuškodí
Daniela, když ještě žila s Michalem, byla samá pochybnost. Předhazovala mu jeho úlety, ale sama žádné velké skrupule neměla. Udržovala si různé mužské známosti na dálku. „Mám svůj fanclub,“ tvrdila kamarádkám, „nikdy nevíš, kdy se ti to může hodit.“
Pěstovala si chlapy, jako jiní pěstují zeleninu. S každým občas prohodila slovo, lehce zaflirtovala, udržovala je aktivní. Komu by to mohlo uškodit? Hlavně díky Facebooku měla o přátele postaráno. Mezi starými ctiteli z mládí přibyli další, které ani pořádně neznala. Když vypadali zajímavě, přidala si je mezi přátele a občas s nimi chatovala. „Jsem maminka na plný úvazek,“ psala, „potřebuju trochu rozptýlit.“
Zajímavé, kolik mužů chce ženu pouze trochu rozptýlit. Stačí o sobě vědět, prohodit slovo, poslat si virtuální pusu, na víc není čas. A morálka vdané ženy dělá také svoje. Slib je slib, zvlášť ten manželský. Občas káva se starým kamarádem, vzpomínky na divoké večírky, ale odsud posud. Směs reality a fikce, příjemná umělá realita, ve které se fajn žije, ale nad kterou je dobrým zvykem ohrnovat nos...
„Chci žít na venkově,“ vzdychala Daniela.
Ano, jsme národ zahrádkářů. Máme přirozenou nedůvěru k vyumělkovanému a velkopanskému světu. Jsme potomci malých rolníků. Michalův životní styl Danielu vnitřně popuzoval. Chtěl žít ve městě, psát o velké politice, být hochštaplerem na vysoké noze. Byla jen otázka času, kdy přijde pád. Když přišel, byla vlastně i ráda.
„Budeš aspoň víc doma,“ řekla.
Myslela si, že se zklidní. Ale místo klidného života v páru, začal chodit do hospod a chlastat. Tušila, že je jí nevěrný. Viděla jasné důkazy i tam, kde žádné nebyly. Věrnost byla pro ni zásadní. Hlavně ta fyzická. Nedovedla si představit, že by se mohla milovat s nějakým cizoložníkem. „Smrdíš!“ zlobila se, „hoď všechno do prádla!“
Každou chvíli to z něj táhlo. Kořalka a děvky. Vzbuzovalo to v ní nevolnost. Její nespokojenost stoupala. Bolelo ji břicho a měla migrénu. Sedala u Facebooku a hledala odpověď na otázku, jaká je. Jak žije. Jak se líbí. Jestli se má dobře. Je vůbec Michal ten pravý?!
„A nešla bys se mnou někdy na kávu?“ zeptal se jeden ze ctitelů, „moc rád bych tě poznal.“
„Ale proč?“ zeptala se.
„Asi proto, že je to osud,“ napsal, „co když k sobě patříme?!“
Ten nejvěrnější ctitel to myslel vážně. Jeho zájem jí lichotil, ale bála se, co bude, když se zamiluje.
„Já nedělám věci napůl, promiň, neumím podvádět.“
Nechápala, jak to jiní mohou dělat. Setkat se s někým, něco vypít, pak se spolu vyspat a dělat zase jako by nic. Takový svět byl zvrhlý. Pro ni bylo milování svaté. Akt hluboké lásky. Nemohla by to dělat s cizím mužem. Bez sladkých motýlů v břiše. Bez extáze v duši. Odpuzovala ji vidina někoho, kdo byl plný zlozvyků a špatné hygieny.
„Připomínáš mi madonu!“ napsal ten ctitel.
Nakonec svolila, aby se viděli. Vyloupl se z něj starší muž. Technický typ, ale nečekaně příjemný. Solidní, rozvedený, pohodář. Byl úplně jiný než Michal. Žádná rozervanost. Vůbec nepil, což jí vůbec nevadilo. Ona si dala víno. Pak jí vyprávěl o svém venkovském domu.
„Bydlím tam sám,“ řekl smutně.
Sama od sebe se nabídla, že by dům ráda viděla. Její odvaha ji samotnou překvapila. Copak to může?! Byla stále ještě vdaná. Vzala s sebou dcerku, aby to nevypadalo špatně. Kolem domu byla velká zahrada. Nádherně rozkvetlá jako v pohádce.
„Pro tebe,“ řekl a podal jí náruč kopretin.
Kytice mají větší moc než sebesilnější mužské pižmo. Úplně zapomněla na své pochyby. Cítila se omámeně. Nechtělo se jí vracet domů. Uložila Míšu pod hřejivou duchnu. Pak pila víno z kamenného sklepa. „Tvůj dům skrývá pravé poklady,“ usmála se.
„Ten největší poklad jsi ty!“ řekl ctitel.
Skončili spolu na rozvrzaném gauči. Ráno se probudila a procházela prázdné místnosti. Představovala si, jak je zařídí. Tady bude dětský pokoj. Otevřela starý vikýř a nadechla se vzduchu. V dálce zavrkaly hrdličky. Už dlouho se necítila být tak šťastná.
Techtle mechtle občas neuškodí…
41. kapitola z knihy Otcovství
Jan Klar
Nesmrtelné Otázky Václava Moravce
Ředitelé České televize se celkem pravidelně střídají, ale Václav Moravec a jeho Otázky zůstávají: Je na tom až něco zvrhlého, když si uvědomíme cestu mladého novináře k dnešní konformitě.
Jan Klar
Když koně umírají na Taxisově příkopu
Tuším, že to napsal K. Čapek, že vrchol animální krásy ztělesňuje hlava německého ovčáka a nejsem si jistý, že možná dodal, že i hlava tygra. Já bych k tomu přidal zjev závodního koně, před dostihem, jak jsem ho vídal
Jan Klar
Poplatky ČT a ČRo je holý masochismus
Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky.
Jan Klar
Utrýzněná moderátorka Linda Bartošová
Ten utrýzněný tón, který žadoní o pozornost, jako kdyby byl pro dnešní mladé ženy typický. Asi bych si dalšího „munchovského“ výkřiku nevšiml, kdyby se jistá Linda Bartošová
Jan Klar
Pár špatných momentů Česti Strakatého
Všiml jsem si, že i ti nejlepší z tzv. mileniánů, kteří jsou mezi námi, trpí určitým neduhem. Ten neduh se projevuje vždy, když se začnou vztahovat ke svobodě, většinou totiž vůbec neví, o čem mluví.
Jan Klar
Marek Prchal - chlapec z laciného kraje
Nemám nic proti lidem, kteří se vymykají, jsou trochu ujetí, když to, co dělají, je v něčem inspirativní. Ale být extravagantní, abych dělal určité pózy, neboť marketing typu, který dělá p. Prchal je bohužel pouze kalkul
Jan Klar
Histrióni zase jednou slavili Českého lva
Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality.
Jan Klar
Špatné divadlo, které se v Česku hraje 2
Špatné divadlo, které se v Česku hraje, vrcholilo poslední tři měsíce, kdy probíhala prezidentská kampaň. Ještě nikdy jsem neviděl tolik „slušných“ lidí fandit jako ve wrestlingové aréně.
Jan Klar
Takové normální zabíjení statisíců zvířat...
Nemůže být většího kontrastu v dnešní době. Na jedné straně prezidentská fraška, nekonečná duchaprázdnota, nanicovatost kampaně, společenský trapas, náhražka témat, černobílost, kdy se lidé dělí na anděly a ďábly
Jan Klar
Válka proti mužům už nějaký čas eskaluje...
Ten radikální řez mezi autenticitou a pózovitostí, která dnes převládá, jsem zahlédl nedávno na DVTV. Pan Veselovský si pozval J. Mareše, bývalého kriminalistu, úspěšného scénáristu Případů 1. oddělení.
Jan Klar
Blondýnka, co ji muži trápili, až ji zabili...
Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe,
Jan Klar
Pozadí událostí: klišovité, plytké až nudné
Když někdo nazve svůj seriál Pozadím událostí, zřejmě by se dalo čekat, že nám odkryje něco, co není až tak běžně zjevné. Jenže se dočkáme jen staré známé manýry, která semele vše, co je zrovna módní, aby ukázala, jak je in,
Jan Klar
Deník spisovatele – hezká baba, chlapi, to má na světě nejlehčí…
Někdy až žasnu, čím se chytré hlavy zabývají v zemi, která je jen kousek od války, kde se vraždí lidé, zatímco u nás se píší chytré recenze na zcela hloupé knihy, naposledy Bílou vodu
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové 2
Co je to vůbec dekadence, o které tak často píšu? Je to jev, kdy určující, byť úzká vrstva společnosti, žije postmateriálně. Zatímco většina lidí marní své životy tím, že tupě konzumuje,
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové
Nebýt dlouhých nohou moderátorky nemělo by význam Magnesii Literu zmiňovat, odráží jen to, co je fenoménem společnosti, totiž její dekadenci, která trvá už dvě desetiletí.
Jan Klar
Deník spisovatele – v Africe hladomor a v Evropě trapný konzum...
Válka na Ukrajině s sebou nese různá rizika, aspoň média už měsíc hrozí, že veliká obilnice na Dněpru letos selže a bude hladomor, milión hladových lidí se pohne do Evropy.
Jan Klar
Deník spisovatele – v kriminále jsem seděl asi jenom třikrát…
Jediné, v čem mají Rusové bohužel pravdu je to, že Západ je už dlouho dekadentní, projevuje se to dnes a denně od politiků až po různé celebrity vytvářející iluzi, že žijeme pravdivě,
Jan Klar
Deník spisovatele – odhodili lopaty a vzali do rukou samopaly...
Kromě zbytečného utrpení, umírání a mrzačení lidí je odporné, jak Rusové ničí celá města i s jejich historií. Mám rád architekturu, myslím si, že je pouze málo činností,
Jan Klar
Deník spisovatele – Toillete ist unten, keine .........., please!
Bavil jsem se s člověkem, který má na starost zařízení pro utečence, a ten mi říkal, že by do nich vzal všechny Ukrajince na úkor těch, co tam jsou, decentně řečeno grázlů z Blízkého východu.
Jan Klar
Deník spisovatele – jasně, dnešní utečenci z Ukrajiny jsou jako my
Nemůžu říct, že by má první zkušenost s Ukrajinci byla dobrá, tehdy, když jsem hlídal panelárnu, pobodal jeden dělník druhého a pak založil požár na ubytovně. Bylo to k večeru,
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |