Když Galileo Galilei v 17. století sestavil svůj dalekohled, s jehož pomocí potvrdil pravdu, že Země se točí kolem Slunce, zavraždil středověk. Nic potom už nebylo takové jako dřív. Víra v Boha, v dílo stvořitele, v moc nadpřirozena a neměnné tradice začala upadat. Lidé si začali klást otázky. Přestávaly jim stačit církevní pravdy. Vypověděli Bohu svou poslušnost. Báli se toho širokého vesmíru, který jim Bible zatajila, ale zároveň byli zvědaví. Lákalo je zakázané ovoce z vesmírné zahrady. Jejich věk usoužené nevinnosti se skončil. Věk velblouda, jak by řekl Nietzsche, nahradil věk lva.
Člověk otevřel oči a uvědomil si své smysly. Probudila se v něm šelma. Už se nebál nadpřirozených sil přírody. Chtěl si všechno vyzkoušet na vlastní kůži. Ohmatat vlastníma rukama. Jeho já se stalo měřítkem všech věcí: myslím, tedy jsem. Stal se subjektem skutečnosti. V zrcadle jeho vědomí se odrážel okolní svět. Zkoumal ho a objevoval. Věda se stala jeho pracovním nástrojem. Třídil fakta do správných šuplíků. Přírodu, jejíž byl dřív pokornou součástí, začal vnímat s odstupem. Soutěžil o její co nejpravdivější obraz. Stanovoval si vize, ideje a ideály. Ve jménu pokroku se osvobodil od nerovnosti a tmářství. Vyrval se ze starých okovů a jeho řev byl divoký a nespoutaný.
Lví tlapa zanechala na Zemi nesmazatelnou stopu. Člověk rozvíjel techniku a vytvářel kulturu. Začal se domnívat, že je osvícený. Že má právo vést celé lidstvo ve službách rozumu k lepším zítřkům. Všemocného Boha nahradil vizí konečného dobra. To naplňoval různými způsoby. Jeho smělé plány byly stále nabubřelejší. Namísto skutečnosti začal žít ve svých obrazech. Jednou se stala jeho ideálem čistá rasa a podruhé komunistický ráj. Na konci této moderní cesty ho čekaly Osvětim a Gulag.
Z těchto pohrom se lví duše už nikdy nevzpamatovala. Začala zpochybňovat všechny své vznešené pravdy. Zjistila, že vesmír je relativní. Příroda stejně tak jako mravní zákony. Věda si začala protiřečit. Jak můžeme mít o něčem jistotu, když to, co pozorujeme, zároveň ovlivňujeme? Už jsme nevnímali svět, ale jen jeho barvité obrazy. Každý si žil vlastním životem. Bílý, rudý, žlutý, černý, křovák nebo indián, všichni měli stejnou hodnotu. Vznešené i nízké, chytré nebo hloupé, dobré nebo špatné, se řadily vedle sebe. Věk lva postupně nahrazoval věk hravého dítěte.
Ke dvěma sudičkám se přidala ta třetí. Zcela umělá realita. Záhadná dáma se škraboškou na tváři. Subjekt už nevnímal skutečnost, ale jiné subjekty. Člověk pozoroval člověka. Obrazy tvořily nové obrazy. Byla v tom až dětská radost, potěšení ze hry, z falešné identity. Pravda ztratila smysl. Nic není trvalé, velké a nezpochybnitelné. Život je hra. Divadlo světa. Představení, ve kterém může každý na chvíli zazářit. Stačí kliknout na tlačítko „Like“. Kdo z nás uspěje, bude hrát hlavní roli.
Je pošetilé vyčítat dítěti jeho přelétavost. Ano, je hravé, hbité, zvědavé. Jeho chvála je letmá, zato kritika velmi drsná. Osobní, krutá a výsměšná. Ale je to rozhodně lepší než surové násilí. Dítě nezajímají žádné ideologie. Chce se bavit a nechat okouzlovat. V tom je jeho velká svoboda. Každý může být sám sebou. Každý může být jedinečný. Dokázat, co v něm je. Záleží jen na jeho osobnosti. Co je krásné, je i dobré. Co je ošklivé, je i špatné. Naši tvořivost hodnotí náš vkus. Skutečná lidskost je umělost. Zdá se vám to obludné nebo neuvěřitelné? Vítejte v pseudověku.
Napsáno jako dovětek ke knize Zprávy z pekla