Co můžete zažít jako spermie
Vhodný dárce, jak řekl pan primář, se zatím nenašel. Matěj cítil, že ho bolí zlomená žebra. Chvíli sledoval televizi, kterou mu rodiče připlatili, ale byla to nuda. Stále ten samý prezident, za kterého se musel stydět.
„Tibet je nedílná součást Číny,“ řekl při návštěvě Pekingu.
Matěj nechápal, že někdo takový dělá prezidenta. Takový vulgární stařec, který se klidně spřáhne i se skinheady. A také s extremistickými politiky. S těmi, co se s nimi stýkat je „chucpe“. Hlavně, když posílí pozici. Nikdy mu nešlo o nic jiného než o osobní moc. Matěj se mohl vsadit, že bude kandidovat i v dalším období. Jestli se to stane, pak raději emigruju, pomyslel si Matěj upoutaný na nemocniční lůžko.
„Psali o tobě v Blesku!“ řekla mu ráno sestra.
Matěj by chtěl být slavný. Kdyby mohl, změnil by svět. Dnešní svět se mu vůbec nelíbil. Vládla v něm pustá komerce. Žádné ideály, pro které je možné žít nebo umírat. Proč vlastně obětoval své ledviny?! Peníze už nikomu nesmrdí, ani ty čínské potřísněné krví mnichů. Ano, chtěl by jet do Tibetu. Meditoval by o životě až na dno reality. Pak by jel šířit revoluci do celého světa jako nový Che Guevara.
„Punk is death!“ řekl mu kámoš.
Bylo jasné, že žijeme v mrtvé době. Nikdo neměl žádné ideály. Nikdo nechtěl změnit svět k lepšímu. Všichni jen tak pluli po vlně bezčasí. Jenže ta loď se jmenovala Titanic. Na horní palubě se ožíral kapitán, lidi žrali kaviár, a kolem nich oceán nicoty. Nikde žádná pevnina, jen ledová kra pod hladinou. Někdo by je měl varovat, dokud byl čas.
„Nesnědl sis koblihu!“ řekla mu sestra.
Někomu stačí kobliha ke štěstí, pomyslel si Matěj. On hledal ideál, něco, co by ho převyšovalo. Něco, co by zlepšilo svět. Člověk má v sobě smysl, jen ho pojmenovat. Ano, správný pojem je to hlavní. Musí se ponořit do sebe. Do té současné tekutosti, jak píše Zygmunt Bauman. Stejně je strašně unavený, ani internet ho nebaví.
Co může v sobě objevit? Kam až může zajít? Kde je jeho počátek?! Plaví se v oceánu nicoty. Omívají ho vody nudy a povrchnosti. Cítí, že pomalu klesá. Nedostatek kyslíku způsobuje zmatek. Něco se mu vybavuje. Kde to může být? V jaké hloubce se nachází? Vidí svou mamku. Leží vedle nějakého cizího muže. Mamka drží Matěje u prsu.
„Máš hlad, Matulko?!'“
Matěj se přisává k růžové bradavce. Cítí to husté mléko. Snaží se ho dostat do sebe co nejvíc.
„Já chci taky,“ řekne ten muž.
„Neblbni!“ směje se máma.
Muž se přisává k druhému prsu. Matěj cítí žárlivost. Chtěl by, aby ten muž toho ihned nechal.
Pak se muž pustí bradavky a líbá Matěje.
„Já jsem tvůj táta, víš?“
Matěj se otřásá hnusem. Neví, kde to leží. Ten byt má vysoké stropy, okny sem doléhá dunění a cinkot. Máma se s tím mužem líbá a vzdychá, jako kdyby ji trápil. Matěj to nenávidí. Touží mít mámu jen pro sebe. Chce, aby ten muž zmizel navždy z jeho života.
Jako kdyby nenáviděl sám sebe. Musí se toho zbavit. Nemůže za to, že se nechce o mámu dělit. Touží být v jejím bříšku. Klesá stále níž, kde už tak dávno nebyl. Je tady tma, teplo a vlhko. Cítí, jak ho všechno svědí. Ošívá se, jako kdyby se měl udrbat.
„Tak už běž!“ řekne mu někdo otcovsky.
Vyletí z té díry jako kometa. Srší silnou energií a svítí si na cestu. Nikdy mu nebylo líp než právě teď. Je to jako velký třesk. Jako nový počátek světa. Žene se se svými bratry. Mají společný úkol.
Ten nejsilnější oplodní vajíčko. Ozve se rána a on jen tupě zírá. „Co to jako děláš?“ zeptá se ho někdo.
Namísto vajíčka objímá sestru. Převrátil přitom hrnek, který měl postavený na nočním stolku. Rozlil svůj ranní čaj.
„Seš jako z divokejch vajec!“ říká mu sestra.
Matěj se usmívá. Je mu dnes mnohem líp. Má pocit, že je už zdravější. Pod dekou zakrývá erekci. Snad si toho sestra nevšimla. Po tom úrazu už úplně zapomněl, že něco takového mívá. Je to sladký pocit. Všechny ty spermie, které touží vyletět. Třeba už vnímají, že jsou!
Najednou si uvědomil, jak velkou má odpovědnost!
38. kapitola z knihy Otcovství
Jan Klar
Nesmrtelné Otázky Václava Moravce
Ředitelé České televize se celkem pravidelně střídají, ale Václav Moravec a jeho Otázky zůstávají: Je na tom až něco zvrhlého, když si uvědomíme cestu mladého novináře k dnešní konformitě.
Jan Klar
Když koně umírají na Taxisově příkopu
Tuším, že to napsal K. Čapek, že vrchol animální krásy ztělesňuje hlava německého ovčáka a nejsem si jistý, že možná dodal, že i hlava tygra. Já bych k tomu přidal zjev závodního koně, před dostihem, jak jsem ho vídal
Jan Klar
Poplatky ČT a ČRo je holý masochismus
Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky.
Jan Klar
Utrýzněná moderátorka Linda Bartošová
Ten utrýzněný tón, který žadoní o pozornost, jako kdyby byl pro dnešní mladé ženy typický. Asi bych si dalšího „munchovského“ výkřiku nevšiml, kdyby se jistá Linda Bartošová
Jan Klar
Pár špatných momentů Česti Strakatého
Všiml jsem si, že i ti nejlepší z tzv. mileniánů, kteří jsou mezi námi, trpí určitým neduhem. Ten neduh se projevuje vždy, když se začnou vztahovat ke svobodě, většinou totiž vůbec neví, o čem mluví.
Jan Klar
Marek Prchal - chlapec z laciného kraje
Nemám nic proti lidem, kteří se vymykají, jsou trochu ujetí, když to, co dělají, je v něčem inspirativní. Ale být extravagantní, abych dělal určité pózy, neboť marketing typu, který dělá p. Prchal je bohužel pouze kalkul
Jan Klar
Histrióni zase jednou slavili Českého lva
Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality.
Jan Klar
Špatné divadlo, které se v Česku hraje 2
Špatné divadlo, které se v Česku hraje, vrcholilo poslední tři měsíce, kdy probíhala prezidentská kampaň. Ještě nikdy jsem neviděl tolik „slušných“ lidí fandit jako ve wrestlingové aréně.
Jan Klar
Takové normální zabíjení statisíců zvířat...
Nemůže být většího kontrastu v dnešní době. Na jedné straně prezidentská fraška, nekonečná duchaprázdnota, nanicovatost kampaně, společenský trapas, náhražka témat, černobílost, kdy se lidé dělí na anděly a ďábly
Jan Klar
Válka proti mužům už nějaký čas eskaluje...
Ten radikální řez mezi autenticitou a pózovitostí, která dnes převládá, jsem zahlédl nedávno na DVTV. Pan Veselovský si pozval J. Mareše, bývalého kriminalistu, úspěšného scénáristu Případů 1. oddělení.
Jan Klar
Blondýnka, co ji muži trápili, až ji zabili...
Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe,
Jan Klar
Pozadí událostí: klišovité, plytké až nudné
Když někdo nazve svůj seriál Pozadím událostí, zřejmě by se dalo čekat, že nám odkryje něco, co není až tak běžně zjevné. Jenže se dočkáme jen staré známé manýry, která semele vše, co je zrovna módní, aby ukázala, jak je in,
Jan Klar
Deník spisovatele – hezká baba, chlapi, to má na světě nejlehčí…
Někdy až žasnu, čím se chytré hlavy zabývají v zemi, která je jen kousek od války, kde se vraždí lidé, zatímco u nás se píší chytré recenze na zcela hloupé knihy, naposledy Bílou vodu
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové 2
Co je to vůbec dekadence, o které tak často píšu? Je to jev, kdy určující, byť úzká vrstva společnosti, žije postmateriálně. Zatímco většina lidí marní své životy tím, že tupě konzumuje,
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové
Nebýt dlouhých nohou moderátorky nemělo by význam Magnesii Literu zmiňovat, odráží jen to, co je fenoménem společnosti, totiž její dekadenci, která trvá už dvě desetiletí.
Jan Klar
Deník spisovatele – v Africe hladomor a v Evropě trapný konzum...
Válka na Ukrajině s sebou nese různá rizika, aspoň média už měsíc hrozí, že veliká obilnice na Dněpru letos selže a bude hladomor, milión hladových lidí se pohne do Evropy.
Jan Klar
Deník spisovatele – v kriminále jsem seděl asi jenom třikrát…
Jediné, v čem mají Rusové bohužel pravdu je to, že Západ je už dlouho dekadentní, projevuje se to dnes a denně od politiků až po různé celebrity vytvářející iluzi, že žijeme pravdivě,
Jan Klar
Deník spisovatele – odhodili lopaty a vzali do rukou samopaly...
Kromě zbytečného utrpení, umírání a mrzačení lidí je odporné, jak Rusové ničí celá města i s jejich historií. Mám rád architekturu, myslím si, že je pouze málo činností,
Jan Klar
Deník spisovatele – Toillete ist unten, keine .........., please!
Bavil jsem se s člověkem, který má na starost zařízení pro utečence, a ten mi říkal, že by do nich vzal všechny Ukrajince na úkor těch, co tam jsou, decentně řečeno grázlů z Blízkého východu.
Jan Klar
Deník spisovatele – jasně, dnešní utečenci z Ukrajiny jsou jako my
Nemůžu říct, že by má první zkušenost s Ukrajinci byla dobrá, tehdy, když jsem hlídal panelárnu, pobodal jeden dělník druhého a pak založil požár na ubytovně. Bylo to k večeru,
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |