Mladý kluk ležící v nemocnici má najednou příliš mnoho času. Zjišťuje, že ho z jeho skleslosti nezachrání ani internet. Matěj ležel na urologii už druhý den a nebylo mu moc dobře. Jeho ledviny mu stávkovaly.
Vhodný dárce, jak řekl pan primář, se zatím nenašel. Matěj cítil, že ho bolí zlomená žebra. Chvíli sledoval televizi, kterou mu rodiče připlatili, ale byla to nuda. Stále ten samý prezident, za kterého se musel stydět.
„Tibet je nedílná součást Číny,“ řekl při návštěvě Pekingu.
Matěj nechápal, že někdo takový dělá prezidenta. Takový vulgární stařec, který se klidně spřáhne i se skinheady. A také s extremistickými politiky. S těmi, co se s nimi stýkat je „chucpe“. Hlavně, když posílí pozici. Nikdy mu nešlo o nic jiného než o osobní moc. Matěj se mohl vsadit, že bude kandidovat i v dalším období. Jestli se to stane, pak raději emigruju, pomyslel si Matěj upoutaný na nemocniční lůžko.
„Psali o tobě v Blesku!“ řekla mu ráno sestra.
Matěj by chtěl být slavný. Kdyby mohl, změnil by svět. Dnešní svět se mu vůbec nelíbil. Vládla v něm pustá komerce. Žádné ideály, pro které je možné žít nebo umírat. Proč vlastně obětoval své ledviny?! Peníze už nikomu nesmrdí, ani ty čínské potřísněné krví mnichů. Ano, chtěl by jet do Tibetu. Meditoval by o životě až na dno reality. Pak by jel šířit revoluci do celého světa jako nový Che Guevara.
„Punk is death!“ řekl mu kámoš.
Bylo jasné, že žijeme v mrtvé době. Nikdo neměl žádné ideály. Nikdo nechtěl změnit svět k lepšímu. Všichni jen tak pluli po vlně bezčasí. Jenže ta loď se jmenovala Titanic. Na horní palubě se ožíral kapitán, lidi žrali kaviár, a kolem nich oceán nicoty. Nikde žádná pevnina, jen ledová kra pod hladinou. Někdo by je měl varovat, dokud byl čas.
„Nesnědl sis koblihu!“ řekla mu sestra.
Někomu stačí kobliha ke štěstí, pomyslel si Matěj. On hledal ideál, něco, co by ho převyšovalo. Něco, co by zlepšilo svět. Člověk má v sobě smysl, jen ho pojmenovat. Ano, správný pojem je to hlavní. Musí se ponořit do sebe. Do té současné tekutosti, jak píše Zygmunt Bauman. Stejně je strašně unavený, ani internet ho nebaví.
Co může v sobě objevit? Kam až může zajít? Kde je jeho počátek?! Plaví se v oceánu nicoty. Omívají ho vody nudy a povrchnosti. Cítí, že pomalu klesá. Nedostatek kyslíku způsobuje zmatek. Něco se mu vybavuje. Kde to může být? V jaké hloubce se nachází? Vidí svou mamku. Leží vedle nějakého cizího muže. Mamka drží Matěje u prsu.
„Máš hlad, Matulko?!'“
Matěj se přisává k růžové bradavce. Cítí to husté mléko. Snaží se ho dostat do sebe co nejvíc.
„Já chci taky,“ řekne ten muž.
„Neblbni!“ směje se máma.
Muž se přisává k druhému prsu. Matěj cítí žárlivost. Chtěl by, aby ten muž toho ihned nechal.
Pak se muž pustí bradavky a líbá Matěje.
„Já jsem tvůj táta, víš?“
Matěj se otřásá hnusem. Neví, kde to leží. Ten byt má vysoké stropy, okny sem doléhá dunění a cinkot. Máma se s tím mužem líbá a vzdychá, jako kdyby ji trápil. Matěj to nenávidí. Touží mít mámu jen pro sebe. Chce, aby ten muž zmizel navždy z jeho života.
Jako kdyby nenáviděl sám sebe. Musí se toho zbavit. Nemůže za to, že se nechce o mámu dělit. Touží být v jejím bříšku. Klesá stále níž, kde už tak dávno nebyl. Je tady tma, teplo a vlhko. Cítí, jak ho všechno svědí. Ošívá se, jako kdyby se měl udrbat.
„Tak už běž!“ řekne mu někdo otcovsky.
Vyletí z té díry jako kometa. Srší silnou energií a svítí si na cestu. Nikdy mu nebylo líp než právě teď. Je to jako velký třesk. Jako nový počátek světa. Žene se se svými bratry. Mají společný úkol.
Ten nejsilnější oplodní vajíčko. Ozve se rána a on jen tupě zírá. „Co to jako děláš?“ zeptá se ho někdo.
Namísto vajíčka objímá sestru. Převrátil přitom hrnek, který měl postavený na nočním stolku. Rozlil svůj ranní čaj.
„Seš jako z divokejch vajec!“ říká mu sestra.
Matěj se usmívá. Je mu dnes mnohem líp. Má pocit, že je už zdravější. Pod dekou zakrývá erekci. Snad si toho sestra nevšimla. Po tom úrazu už úplně zapomněl, že něco takového mívá. Je to sladký pocit. Všechny ty spermie, které touží vyletět. Třeba už vnímají, že jsou!
Najednou si uvědomil, jak velkou má odpovědnost!
38. kapitola z knihy Otcovství
