Na úvod bych chtěl vzdát hold českým ženám. Ne, nemám v oblibě příliš velké paušalizování, ale při tak globálním jevu, jakým je feminismus, se k jistému zobecnění uchýlit musím.
Trend, ve kterém vynikly americké resp. anglosaské ženy je celosvětovou ideologií. Tato idelogie patří mezi poslední moderní utopie s kořeny v 19. století a doznívá i v dnešních časech. Čím menší pole působnosti má, tím křečovitěji se drží svých cílů. Dohnat vymyšleného muže. Jakéhosi univerzálního hnusného šovinistu v bílém límečku.
Ani ty nejzapálenější feministky se kupodivu nechtějí rovnat havíři, hutníkovi nebo oceláři. Jako kdyby je tak podivné činnosti nezajímaly. Nerovnost vidí v zásadě vždy v prestižních manažerských postech. Ovšem, kdo z nás by nechtěl být bez větší snahy manažerem?! Stačí stanovit kvóty, úředně protlačit právo na rovnost pohlaví. Ale co je to vůbec ta „rovnost“? Není to právě to, co utopilo Velkou francouzskou revoluci v krvi? Krásné přitažlivé heslo v sobě obsahuje zárodek totality.
Je úplně něco jiného, když cítíme nespravedlnost. Ženy neměly volební právo, byly úředně podřízené, tudíž ponižované. Celý osvícenský pokrok byl postavený na lidské rovnoprávnosti. Tehdy nešlo o žádnou rovnost pohlaví, ale o rovnost občanů před zákonem. Svalnaté sufražetky začaly demonstrovat. Pro většinu žen vybojovaly spravedlnost. Dosáhly toho, čeho můžeme dnes všichni už docílit, totiž vymahatelnosti svých práv.
Myslím, že každá, i česká žena, si toho váží. Problém je ovšem někde zcela jinde. Problém je v ideologii rovnosti. V reliktu totalitních ideologií. Pochybuji, že by normální Anglosasky o rovnost pohlaví stály. Že by o ni stály normální Němky nebo Švédky. Hnutí gender rovnosti si musíme dosadit do dnešního multikulturalismu. Jestli někdo stále hájí tuto kokotinu, pak je to typický západní levicový aktivista. Zřejmě vzpomíná nostalgicky na éru, kdy jeho předchůdci kolaborovali s komunisty.
Dnešní intelektuál kolaboruje s feministkami. Rafinovaně je přesvědčuje o tom, že to, co jim chybí ke štěstí, je rovnost pohlaví. Zabaluje to do hantýrky rovná příležitost. Jistě, zní to krásně. Ale co si pod tím máme představit? Je to totiž jen část pravdy. Stejně jako právo nepůsobí bez povinnosti, příležitost se nenaplní bez našich předpokladů. Jak by žena mohla mít stejné dispozice jako muž? A chtěla by je vůbec mít? Chtěla by mít pleš, chlupy na hrudi a ten nesmysl mezi nohama?
Ideologie má tu nectnost, že chce trvat věčně. Dnešní feministky nemohou jinak než tlačit na rovnost pohlaví. Neumí se zastavit a říct si: jsme slepice, chceme víc, než je zdrávo. Tak to s ideologiemi nebývá. A co by byl levicový intelektuál bez ideologie? A tak bude nutit svět do lepších zítřků. Zjemnělý aktivista bude říkat mužům prasata a ženám, že musí jít do nejvyšších pozic. Teprve pak budou šťastnější.
Opět jednou musíme zklamat jejich sny. Kdyby se totiž tato utopie dokonalé rovnosti uskutečnila, nebyly by už žádné ženy natož muži, ale bylo by jedno unisex pohlaví. Emancipace žen v praxi. Je otázka, jestli se toho chtějí dnešní Němky nebo Švédky dožít. Jestli se toho chtějí dožít Anglosasky. Nemluvím teď o newyorských mužatkách. Ani o levicových aktivistech. Jen věřím, že u nás nic takového nehrozí.
Ne, nejsem přepjatý konzervativec. Je mi cizí cyklické myšlení, že návrat k tradici je jedinou záchranou. Je iluzí v opačném gardu si myslet, že se můžeme vrátit do "venkovské" idylky. Do doby, kdy muži se starali a ženy o ně pečovaly, navzájem se nerozváděli. Trend naší emancipace je nevratný, hapruje s tradiční rodinou. Člověk chce být sám sebou, a ne jen pohlavní půlkou, ženou nebo mužem.
Je omylem všech gender aktivistů a i jejich odpůrců v tom, jaký důraz kladou na naše pohlaví. Pohlaví ztrácí na svém významu. Jeho rozdílnost se stírá tím, jak se prohlubuje individualita. Je to zcela přirozená, vesměs neuvědomělá evoluce. Ale evoluce je vždy lepší než revoluce. Ta nikdy nepřinesla nic dobrého. Takže dokud nás baví dělat děti, dělejme je. O tom, jak jednou budeme vypadat, celí z plastů a z čipů, se zakrnělým pohlavím na způsob slepého střeva, se můžeme pouze dohadovat.
Ostatně i to dokazuje, v jak vlídném žijeme pseudosvětě...
Ukázka z knihy esejů Zprávy z pekla
