Vůbec to nejhorší, co vás může potkat, je nákup v obchodním centru. V takovém tom obludném marketu, jaké se vystavěly za městem. A zvlášť v doprovodu čtyř osob ženského pohlaví,
které chtěly, aby je tam Michal vzal. Eva mu navrhla, že potřebuje koupit tričko. Jeho dcerky se toho okamžitě chytily. Taky kamarádka Michaely projevila přání se s nimi svézt. Naložil je všechny do auta a odvezl je vstříc modernímu peklu.
„Tati, já chci jít do Orsaje!“
„Nejdřív musíme do Gussa!“
„Jeli jsme koupit tričko!“
Nikdo jeho hlášku nebral na vědomí. Ani za sebou pořádně nezavřely dveře od auta. Jejich dychtivost ho přiváděla do deprese. Věděl, že od něj čekají, že jim bude vozit jejich nákupy. A že je bude víceméně i platit. Na chvíli zakoketoval s myšlenkou, že odtud uteče.
„Mám vzít vozíček?“ zeptal se.
Byla to naprosto zbytečná otázka. Žádnou z nich v tu chvíli vozíček nezajímal, bylo to pro ně příliš primitivní. Pravděpodobně čekaly, že se z Michala stane chodící věšák. Připravil si platební kartu. Pozvedl obličej a zadíval se do proskleného stropu centra. Mezi obrovskými šedivými mraky zahlédl pobavený, trochu výsměšný kukuč.
„Pomůžeš mi s tím do kabinky?!“ zaslechl.
Mezitím si už stačily vybrat náruče hadříků. Jejich emoce, radost, nervozita, neznaly mezí. Mezi všemi těmi regály, věšáky, oblečením se Michalovi udělalo šoufl. Měl pocit, že z nich vykvete. Když se sejde víc než jedna žena spolu, měl by chytrý muž zmizet...
„Holky, neperte se tak!“
Míša s Evelínkou se praly o nějaké džíny. Přišlo mu to zvláštní, protože jeho starší dcera byla dvakrát vyšší než ta druhá. Eva s mladou kamarádkou u toho postávaly. Seběhlo se několik prodavaček. Šermovaly pažemi a vše si přátelsky vysvětlovaly, jako kdyby jim to dělalo potěšení.
Míra estrogenu překročila únosnou mez. Michal měl žízeň. Připadal si jako na poušti v Arizoně. Jak suchý kaktus. Bude si muset někam zajít, najít pořádný lokál. Ale všude byly jen samé butiky, oblečení a boty. Ta hedvábná stezka pouští ho sužovala. Cítil, že mu vyschly všechny vnitřní žlázy. Jeho útroby úplně ztrouchnivěly.
„Podržíš mi to?!“ řekla Eva.
Obdržel plnou náruč igelitových tašek. Eva si vybrala letní kalhoty a zkoušela si je v kabince. Michal nic nenamítal, neměl na to sílu. Ani její nahé nohy s ním vůbec nic už nedělaly. Chtěl jen tak vegetovat. Jako palma na pustém ostrůvku v Pacifiku. Ovívaná chladivou brízou. Jak to, že se Eva usmívá? To se směje jemu, nebo co?! Ano, ty kalhoty jí moc sluší. Nelže jí, to by si nikdy nedovolil. A ten úsměv jí také sluší. Takový úsměv u ní už dlouho neviděl. Spokojený šťastný úsměv.
Čím víc byla Eva šťastná, tím mu bylo hůř. Mezi těmi obchody, turnikety, v davu lidí, si připadal jako někdo, na koho se zavěsila tlupa opic vyrážejících nadšené skřeky. Jeho dcerky a kámoška byly veselé a Eva jakbysmet. Přihodila na něj další igelitky. Pak navrhla, že si zajdou do CrossCafe. Došli k pokladně a objednali si. Posadili se ke kulatému stolku. Plochu stolku pokryly kelímky s kávou a tácky s čokoládovými zákusky. Michaela si přinesla misku se salátem.
„Já ho chci taky!“ řekla Evelínka.
Musela mít všechno, co měla její starší sestra. Kamarádka Verča srkala brčkem Coca-Colu. Tvářila se cool.
„Mami, koukej, ta kytka ti uschla!“
Na jedné z židlí mezi igelitkami stál květináč s palmou. Rostlina na první pohled úplně zežloutla.
„Nojo, potřebovala by zalejt.“
Holky rozebíraly, co všechno zažily. Těch dojmů bylo nepočítaně! Za pár hodin udělaly super nákupy. Vyloženě si to užívaly. Srkaly nápoje a olizovaly lžičky. Dělaly to ležérně se stylem jak modelky. Nebo spíš jako youtuberky. Navzájem se napodobovaly.
„Já jsem fakticky down!“ řekla Michaela.
„Já ještě víc!“ vzdychla Evelínka.
Eva zavelela k odchodu. Vstala a posbírala své nákupy. Ostatní igelitky podala holkám. Na židli ležel květináč, do kterého se palma celá zhroutila. Co s tím má jako dělat?! K čemu to vlastně kupovala?! Eva to zvedla a položila mezi odpadky na stole...
Všechny čtyři osoby ženského pohlaví odcházely domů.
Ukázka z knihy Otcovství
