Michal měl tři děti se třemi různými ženami. Podělal v životě všechno, co mohl, a mohl být vůbec rád, když mu jeho dcerky, na které platil, jeho exmanželky na víkend předávaly.
Žádný upravený styk s dětmi neměl. Rozvodů se pro jistotu nikdy nezúčastnil. Většinu času strávil v hospodě a na takové detaily neměl čas. Dvakrát skončil v protialkoholické léčebně a když odtamtud odcházel, nikdy mu nevěřili, že se tam opět nevrátí.
Pak, když daroval synovi ledvinu, se něco změnilo. Možná začal mít o sebe větší strach a trochu se šetřil. Každopádně stál o to, aby své děti vídal. Našel si stálou práci a dělal to, co se po něm chtělo. Koupil si ojeté auto. Nikam nechodil, zase víc četl a psal. Chodil slušně oholený, učesaný a oblečený. Zařídil si byt tak, aby to v něm nevypadalo jako po pumovém výbuchu.
„Jak se daří Matesovi?“ zavolal Valérii.
„Přijali ho na tu vejšku...“
Snažil se slepit to, co za dvacet let rozbil. Ne, že by to šlo, ale jeho pokání na jeho ex přece jen zapůsobilo. Nebyly to takové mrchy, o jakých slýchal. Hodně chlapů na tom bylo ještě hůř. Přišli o bydlení a majetek, strávili léta bez toho, aby své děti viděli, platili na ně alimenty, ale přitom čelili obvinění ze zneužívání, což se jen málokdy potvrdilo, nebo matky své děti odvezly někam přes půlku republiky, případně do ciziny.
„Míša se mi odcizuje,“ řekl jednou Daniele.
„Můžeš si za to sám!“ řekla, „nedokážeš se postarat. Zkus si mít ji jeden jediný měsíc v kuse!“
Věděl, že by mu ji nikdy tak dlouho nesvěřila. Stačilo, když ji chtěl mít pár dní, aby s ní mohl něco podniknout. Okamžitě si vyslechl námitky. Není schopen se postarat sám o sebe, chudinka, co by jedla, kde by spala, ještě by mohla něco chytit. Michal vůbec neví, co je to pečování. Navíc je Míša zvyklá na svého mladšího bratra. Rodičovství je úvazek na celý život. „Podívej,“ řekla, „Eva ti holku taky nedává!“
Musel uznat, že má pravdu. Po tom, co zkazil, uznával všechno. Také od Evy si vyslechl námitky. Rok na dcerku kašle a teď ji chce?! Uvědomuje si, že ho vůbec už nepozná?! Zvykla si na úplně jiného chlapa! Dostal šancí víc než dost a vždycky ji zklamal. Vážně neví, co prováděl? K Evelínce se choval hezky, ale jen když chtěl. Být rodičem není žádná prdel! „Pokud vím,“ řekla, „Daniela ti holku taky nedává!“
Tomu se říká rodičovská deformace. Přestože byl střízlivý a zajištěný, nebylo snadné domoci se svých dětí. To vůbec nepotřebují tátu? Aspoň pro pocit, že ho vůbec mají?! Jistě, udělal spoustu chyb. Ale děti potřebují vědět, odkud a kam jdou. A táta je takový maják. Sice občas nesvítí, pohltí ho oceán alkoholu, ale třeba se na tu skálu zase jednou postaví.
„Ty jsi pořád stejnej!“ řekly mu obě dvě.
Nejlíp to vyřešila Valérie. Vůbec se s ním o Matějovi nebavila, byla to pro ni uzavřená záležitost. Matěj měl svého otce a tím to končilo. Jednoho dne Michal našel ve schránce dopis. „Vážený pane,“ přečetl si, „chtěl bych vám poděkovat za to, co jste pro mě udělal…“
Hodil dopis do odpadkového koše. Myslel na své dvě dcerky, jak se jim asi daří. Snažil se jim dovolat. Byly ještě moc malé, potřebovaly i jeho náruč. Žádný cizí chlap to nezachrání.
„Chceš se mnou strávit víkend?“ zeptal se Michaely.
„No jo,“ odpověděla.
Překvapilo ho to. Bylo jí patnáct a záleželo to jen na ní. Věděl, že když to řekne Evelínce, že si bere Michaelu, že jí to taky nedá. Žárlivost ženy začíná už ve velmi brzkém věku.
„Já chci taky k tátovi,“ slyšel, jak říká Evě.
Vypadalo to na památný víkend. Po několika letech měl obě dcerky doma. Byl z nich celý naměkko, dokonce jim i uvařil. Michaela si dělala úkoly a nechala ho, aby je podepsal. Usmažil řízky a uvařil brambory. To byl lék na jeho otcovský komplex! Všechno to zvládl! Žádné nářky a výčitky, že je na domácí práce neschopný. Bylo slunně, když je vezl na Karlštejn. Hrad římského císaře! Kdo jiný mu může porozumět než otec vlasti? Hrdost, moudrost, odvaha. Všechny války měl už za sebou. Chtělo to jen víc diplomacie. Na ženy, na ty převlečené dráby, kašlat. Naše potomstvo je důležitější. Ukázal dcerkám nádvoří. Sály i komnaty. Na chvíli se chovaly jako princezny. Prohlížely si nádherné šaty a stříbrné šperky. Nakonec Evelínka i Míša vypadaly šťastně...
Za soumraku je odvezl domů. Když se vrátil do bytu, udeřila ho ta prázdnota do srdce. Chodil a schovával všechno, co by mu holky připomínalo. Zavřel dveře do dětského pokoje. Vyluxoval a uklidil.
Pak vzal mobil a zavolal Valérii, která mu to kupodivu zvedla. Svěřil se jí, jak se cítí. Bez dětí je člověk, dokonce i muž, jen duševní mrzák...
„Můžeš si za to sám!“ řekla ledově.
47. kapitola z knihy Otcovství
