Tady pomůže už jen psychiatr

Jako poslední možnost, kterou Eva navrhla, bylo jít do manželské poradny. Dobře věděla, jaký má Michal odpor ke všem těm psychologům, terapeutům nebo osobnostním poradcům.

Nějaký holobrádek si usmyslí, že už dlouho v životě trpěl a tak může začít radit druhým. Eva, která se kamarádila se sexkoučkou, neměla takové předsudky ráda. „Nejdřív to musíš vyzkoušet,“ řekla mu, „abys poznal, jestli ti to pomůže.“

„Jasně, zlato,“ odpověděl Michal.

Manželství se jim rozpadalo a něco udělat museli. Eva viděla hlavní důvod v jeho pití, ale říkala si, že to nechá koňovi. Vybrali náhodně poradnu a nějaký magistr si s nimi sjednal schůzku. Byl to typický kouč. Něco přes třicet, brýle, vysoké čelo s kouty a smutný výraz. Na úvod je vyzval, aby mu popsali potíže, ale nezdálo se, že by ho to příliš zaujalo.

„Proč pijete?“ zeptal se Michala.

Diagnóza mu byla předem jasná. Jakápak vztahová krize, když jeden ve vztahu pije, zatímco druhý je žena matka. Kdyby muž nepil, je nabíledni, že většina problémů by se tím vyřešila.

„Třeba proto, že mě podvádí?“

Michal věděl, že se budou přít o to, co bylo dřív. Jestli pil hodně až tehdy, když ho podvedla, nebo už předtím. Jo, pil vždycky dost, ale když jim bylo dobře, bylo to v normě. Co je to vůbec norma? Každý má vlastní hranice, které nejde zobecnit. A takový terapeut rád zobecňuje. Chce léčit podle šablon, které si v sobě vytvořil.

„Já chápu každého individuálně,“ namítl magistr.

„Ne, léčíte podle své zkušenosti...“

„Já vám chci poradit.“

„A víte jistě jak?!“

Mohli by vést debatu o tom, nakolik je zkušenost předatelná. Ano, lidé se o to pokouší odjakživa. Předávají si zkazky a zvyklosti. Ale v dnešním prchavém světě je nejvíc vlastní prožitek.

Naštěstí byl tereapeut inteligentní a změnil téma. Znal zřejmě hlášku ze seriálu, kde génius reklamy hlásal: „když se ti nelíbí téma, změň ho.“ Pak nemůžeš mít žádný komunikační problém.

Popravdě, Michal byl opravdu na dně. Vlastně i proto souhlasil, že sem půjde, i když na to moc nevěřil. Byl příliš velký svéráz. Věřil, že se dokáže změnit, když se k tomu sám donutí. Samozřejmě, že stojí o svou rodinu. O svou ženu i o svou dcerku. Je to jeho poslední šance. Moc dobře ví, že jestli i podruhé selže, že bude konec.

„To je hlavní motivace?“ řekl terapeut.

„Jo, ale na vztah musí být dva.“

Eva s ním moc trpělivosti neměla, chtěla žít naplno. Rozuměli si, byli spolu rádi, navzájem se přitahovali. Ale ona byla buď v práci anebo se bavila. Jemu stačil prostý život, rodina, útulné zázemí: Můj dům, můj hrad. Pivo mohl mít doma v lednici, nikam by nemusel. Jenže Eva se chtěla bavit. Nesnesla by vědomí, že jí něco utíká. Stíhala všechno, ráda zkoušela, co se kde šustlo. Chtěla být in za každou cenu. Dělalo jí dobře, když mohla ohromit. Jednou skákala padákem, podruhé jezdila s motorkou. Jindy se vydala na Rock for People, kde spala s rockery ve stanu. Evelínku brala často s sebou. Byla dynamická, moderní žena. Jako by se svět zcvoknul. Muži ustrnuli ve starých rolích, zoufale na nich lpěli, zatímco ženy se emancipovaly tak, až se samy sobě ztrácely. A pak se hledaly v náručích cizích mužů...

„Třeba se o ni nechci dělit!“ povzdychl.

Cítil, jak se mu stále hůř mluví. Jako kdyby mu v krku zaskočilo sousto a on se trvale dusil.

„A proto pijete?“ zeptal se terapeut.  

Michal se dál dusil. Cítil tu marnost. Jak to má vysvětlit cucákovi, který možná ještě žije u maminky?

Svezl se na podlahu a zvedl obě nohy do výšky. V obličeji začal modrat, jako kdyby měl umřít. Připadal si jako ten kohoutek. Leží v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře! „Slepičko,“ zasípal, když se Eva vyděšeně naklonila, „běž honem, dones mi pití, sic umru!“

Zatímco se Michal celý třásl, zmítal s sebou, terapeut hledal v kanceláři nějakou láhev. Našel nedopitý likér Baileys, nalil ho roztřesenou rukou do skleničky, kterou mu podala duchapřítomná Eva.

„Tady pomůže už jen psychiatr,“ vydechl terapeut.

64. kapitola z románu Otcovství