Deník spisovatele - přednosti a nectnosti kritičky Evy Klíčové

Je tak trochu malý zázrak, když se v době multikulturního průměru objeví výrazný kritický talent. Už jsem si pomalu začal myslet, že pohled na nectnosti literatury sdílím jen já sám. Je skvělé poznat, že i někdo jiný chce vrátit román nohama na zem, požaduje příběh, který popisuje realitu bez toho, aby si musel pomáhat angažovaností nebo exotikou. Jít do centra dění, které nám "klouže" pod rukama, aniž by ho někdo vůbec chtěl nebo uměl umělecky zachytit.  

Eva Klíčová přispívá do Práva a do Hostu a píše už řadu let přesné analýzy české literatury. Dnešní role kritika je snad ještě víc na okraji zájmu než role spisovatele a proto je třeba jí vyseknout poklonu. Minimálně za to, že je schopná nezávislého myšlení. To dnes není vůbec samozřejmostí, být objektivní, neoblomný a stylisticky zdatný. Kromě paní Spáčilové, která píše filmové kritiky, nikoho takového neznám. Dobrý kritik si totiž musí držet od těla převládající syndromy doby.

A tady je bohužel kámen úrazu. Jak přesně a kriticky popisuje Eva Klíčová literaturu, tak následně ujíždí na feminismu. Zcela vážně rozebírá gender, domáhá se tématiky, kde se to ženami jenom hemží, až obsedantně řeší jejich "útisk" a sexualitu. Jako kdyby jí náhle zamlžil jasná skla brýlí smolný kouř z jeskyně. Copak naše kritička neví, že se jen veze na módní vlně a že to s uměním nemá nic společného? Jak se nechá tak kritický duch tak snadno obalamutit?!

Už jsem si zvykl, že ženy jsou "cyklické". Jako kdyby musely stále opakovat banality, omílat své mantry a vyzdvihovat ego, bez potřeby překonat své obzory. Ano, multikulturalismus průměru je jejich podhoubí, dokonce i v umění. Jen nechápu, o co dnes bojují. V literatuře jsou už dlouho právě ženy oceňované za stále průměrnější věci. Nebo mi chce někdo namluvit, že příběh hrdinky, která bydlí ve skříni, vystihuje dnešek, jak napsala jedna redaktorka na iDNES?

Chápu, že jim pocit "křivdy" vyhovuje. Skrývá se za ním totiž syndrom, který využívají slabí. Z pocitu méněcennosti si udělaly přednost. Už od Alfreda Adlera víme, že se z něj rodí dojem nadřazenosti. Místo toho, aby sounáležily s druhými, snaží se je svým mindrákem kamenovat, pokud jim jejich nerovnost neuznají. V našem případě muže. Ovšem v oblasti umění je to mírně řečeno frapantní. Myslím, že dnes může každý předvést, co v něm je.

Každý se může pro své dílo obětovat. Může žít v bídě, bez peněz, bez dětí, osaměle, zapomenutý. Tak jak žili většinou velcí umělci. Jedno, jestli muži nebo ženy, každý může. Může se prokousat balastem doby, ve kterém 98 procent jiných uvízne, a dospět k originalitě. Až pak pochopí, že na nějaké rase, pohlaví nebo sexuální orientaci nezáleží. Je tady pouze člověk a jeho nádherný svobodný tvůrčí čin…

A pak ať jeho dílo zhodnotí ničím nezatížení kritici.