Deník spisovatele - malá skromná příručka pro moderní ženu

7. 07. 2019 9:06:06
Chápu, že to, co chci napsat, může působit trochu jako píchání do vosího hnízda. Ovšem při pohledu na své dcery a obecně na plno žen, které drží před očima mobilní telefon tak, jako dřív ženy držely před sebou vějíř,

Chápu, že to, co chci napsat, může působit trochu jako píchání do vosího hnízda. Ovšem při pohledu na své dcery a obecně na plno žen, které drží před očima mobilní telefon tak, jako dřív ženy držely před sebou vějíř, aby zčásti zakryly svůj stud a zčásti zatajily své pohnutky, říkám si, proč ženy stále tak podléhají stádným vzorcům. Nejde jen o komunikaci, kterou jistě mobilem provádějí, ale o to, že to tak dělají "všichni". A ženy to prostě dělají v mnohem větší míře než muži.

A protože bych byl rád, aby mé dcery nebyly stádné, přemítám o tom. Kde se v nich bere tak malá míra autenticity? Pes je jistě zakopán v tom, že je žena skutečně jiná než muž. Její přirozenost jí velí jít s módou, tou zjevnou a okrašlovací, víc než mužům. Když jedna drží mobil, bude ho držet i ta druhá, ačkoliv nebude vědět, proč to vlastně dělá. Trochu mi to připomíná opičku se zrcátkem v pěstičce, která si tak trochu neví rady s tím, co právě vidí, její pochyby jsou ovšem půvabné.

Takže zatímco muž vyřídí telefonát a zasune mobil do kapsy, žena kráčí hrdě a zaujatě s mobilem před očima. Je v tu chvíli sama sebou? Nebo si nechá diktovat tím, čím tak rádo plno feministek opovrhuje? Svým rodem, svým pohlavím, svou přirozeností? Ano, jistě, všichni jsme z masa a kostí, předurčeni geny k instinktivnímu chování. Máme své tělo, své hormony, svou ženskost anebo mužskost. Ale pak je tady velmi tenká vrstva rozumu, která z nás dělá lidské bytosti.

Bohužel tu malou opičku nosíme stále v sobě. A proto dochází tak často k mnoha nedorozuměním. Žena, která se přirozeně krášlí, řeší o kapku víc vlastní tělo. Kdyby se nekrášlila, neměla by tak snadno děti, jak si přeje příroda. I moderní žena řeší svou tělesnost. A zároveň řeší svou tenkou vrstvu rozumu. Takže přemítá, proč je jiná než chlap? Proč by nemohla mít všechno úplně stejně? Vlastnit mobil stejné značky? To, že ho bude používat jako vějíř, si ovšem nikdy nepřizná.

Co tím chci vlastně říct? To, že pokud dvě pohlaví dělají totéž, není to nikdy totéž. Žena, která podléhá pokušení rozumu, že chce být stejná jako muž, je zrazována tělem. Výsledkem je karikatura. Taková snaha vede ke ztrátě vlastní identity. Malá opička vyroste v matku opici. Tak, jako jiné napodobují muže, napodobuji i já. Kouřím cigarety, mluvím vulgárně, řídím velké auto i zeměkouli. Hledám sama sebe, ale dělám to uniformně. Uměle měním své tělo, ale nejsem jedinečná.

Kompromis mezi tělem a rozumem je ženskost. Připustím, že mám v sobě všechny vrstvy, pudy, pohlaví i lidskost. Dosáhnu harmonie tím, že nebudu extrémistka. Nebudu otročit ani svému tělu ani svému rozumu. Je to totiž ženská moudrost, která vede k jedinečnosti. Raději držím mobil po svém, vyhýbám se módě i iluzím. Chci být autentická, sama sebou, třeba i tím, jak přistupuji k mužům, jak užívám své věci, jak telefonuji...

Je to určitě lepší než riskovat, že při chůzi na ulici s mobilem před očima vrazím do prvního kandelábru.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Autor: Jan Klar | neděle 7.7.2019 9:06 | karma článku: 20.06 | přečteno: 453x

Další články blogera

Jan Klar

Deník spisovatele - ach ta česká potřeba falešné skromnosti...

Zdá se, že v Čechách už dlouho převládá podivuhodný mýtus o tom, že ten, kdo opravdu v něčem vyniká, je zároveň pokorný i skromný. Bez toho je dotyčný zřejmě jen pozér a velkohubý suverén.

10.11.2019 v 9:07 | Karma článku: 19.87 | Přečteno: 357 | Diskuse

Jan Klar

Deník spisovatele - postmoderna aneb ošklivá žába na prameni

Zdá se, že definovat naši dobu jedním termínem je nemožné. Na začátku byla postmoderna, ve filosofii a v literatuře, ale s ní ruku v ruce přišly další vlivy, které ještě víc společnost rozmělnily

3.11.2019 v 8:52 | Karma článku: 17.39 | Přečteno: 217 | Diskuse

Jan Klar

Deník spisovatele - jak snadno se krade v mediálním prostoru

Už jsem si zvykl, že originalita s sebou nese izolovanost a nepochopení, zvlášť když žijeme v přebulvarizovaném světě. Je pravda, že to tak bylo do jisté míry vždycky,

27.10.2019 v 8:17 | Karma článku: 17.47 | Přečteno: 292 | Diskuse

Jan Klar

Deník spisovatele - proč nejsem sluníčkářem a ani buranem?

Žiju v zemi, která má ve svém znaku lva, a která, symbolicky řečeno, se sama sobě snaží požírat vlastní ocas. Přestože dospěla k blahobytu a má demokratické výdobytky, jaké nikdy neměla,

20.10.2019 v 8:41 | Karma článku: 24.23 | Přečteno: 688 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Beata Krusic

Sebepoškozování i sebevražda za lidskou zpověď

Je opravdu gender aktivista, psycholog Jiří Procházka, tak "zbytečným člověkem", jak jsem se dočetla v jedné diskuzi, kde se hovořilo na téma významu boje gender aktivistů ve věcech prosazování lidských práv LGBT ve společnosti?

15.11.2019 v 9:24 | Karma článku: 5.53 | Přečteno: 210 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Jaká byla Olga Havlová?

Zvláštní. Byla to dáma se vším všudy, taková česká Mona Lisa, která měla záhadný a velmi nenápadný úsměv. Byla neovlivnitelná, byla tak svá, že ji někdo těžko mohl zastínit. Olga Havlová si zaslouží ty největší pocty za r. 1989.

15.11.2019 v 8:30 | Karma článku: 18.07 | Přečteno: 468 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Když někdo tak moc vadí, v tu chvíli to už nebývá o něm

Chvilkaři vadí. Vadí kdekomu, ostatně i já pár výhrad mám. Podle slov Václava Klause nás vracejí před listopad 1989, podle mnoha lidí jsou to výkřikáři, co staví program na neuskutečnitelném požadavku, jsou zbyteční. Ale kdepak...

15.11.2019 v 6:00 | Karma článku: 18.51 | Přečteno: 472 | Diskuse

Beata Krusic

Slovo, jméno, síla, pocit...

Slova. Mají svou barvu, sílu, moc, fluidum, kod.... , krásu, melodii, něžnost, zvukomalebnost, příběh, ale i nepříjemnost, odpornost, nudu i šeď. Slovo a jeho zvuk je nositelem informace. Já se krátce zaměřím jen na ta povznášející.

15.11.2019 v 0:01 | Karma článku: 4.94 | Přečteno: 130 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Kdož sů Boží bojovníci a zákoóna jeého

Tak začíná husitský chorál, ke kterému se stále hlásíme. Zněl za totáče, když se nesla zástava s rudou hvězdou, zní dál i dnes s křesťanskými symboly. Zdá se, že husitství máme v genech a stále nás spojuje.

14.11.2019 v 20:59 | Karma článku: 11.46 | Přečteno: 273 | Diskuse
VIP
Počet článků 176 Celková karma 19.55 Průměrná čtenost 1713

Román Pseudochlap každou středu zdarma na: www.klar-knihy.cz

 

 

Najdete na iDNES.cz