Deník spisovatele - psaní je jako box, čili hák, direkt a zvedák

29. 09. 2019 9:46:23
Člověk, který dnes píše, má dvě možnosti: buď se snaží přizpůsobit své době, anebo se snaží, aby se jeho doba přizpůsobila jemu. To druhé nazval Hrabal psát lidem proti srsti, což se mu v šedesátkách velmi dařilo.

Člověk, který dnes píše, má dvě možnosti: buď se snaží přizpůsobit své době, anebo se snaží, aby se jeho doba přizpůsobila jemu. To druhé nazval Hrabal psát lidem proti srsti, což se mu v šedesátkách velmi dařilo. Je to cesta vlastní autenticity, proti všemu, co je triviální, zbanalizované těmi všemi průměrnými pisatelkami a pisateli, kteří nivelizují prostor různými klišé, floskulemi a stereotypy. Ta přebujelá klišovitost je na tom všem nejhorší, značí absolutní nedostatek fantazie, jistou dílčí lobotomii, která je považovaná za standardní a v médiích hojně šířená stejně průměrnými redaktorskými mozky.

Moje cesta proti srsti je jako box do chřtánu blbosti. Pokud budu do oné rozměklé hmoty bušit, mohu ji trochu zformovat. Vytvarovat si svou stopu svými háky, direkty a zvedáky. Jen je třeba mít co nejlepší techniku, každý úder musí být přesný a přiléhavý. Byly časy, kdy jsem se vysiloval tím, že jsem do toho bušil hlava nehlava. Chtěl jsem uspět teď hned, dostat svou dobu na žíněnku, nechat ji odpočítat K.O. Neměl jsem žádný styl, moje rány byly zběsilé, ale bez techniky. A přitom stačí vědět, kdy udeřit, jak napsal Kafka, kdy rozbít to zamrzlé srdce v nás.

Všechno je to o stylu, to opravdové psaní. Každá forma si vyžaduje jiný přístup a jinou techniku. Byla chyba, když jsem při psaní prózy do ní tahal myšlenky. Myslel jsem si, jak nejsem duchaplný. Jenže příliš rozumu je v románu na obtíž, jelikož popisuje život, ten, který zažíváme tady a teď, bezprostředně. Rozum nastupuje až později, když svět reflektujeme, když si říkáme, co jsme udělali špatně. Román potřebuje prožitek, silné emoce, které jsou velmi nevyzpytatelné, ale jsou i dost hravé, aby nás zajímaly, myšlenky ho zatěžují.

Svést myšlenky k lidem může jedině hravost. Když si myslím, že mám co říct, můžu to kromě prózy říct i v deníku. Tady jsem ještě svobodnější, můžu míchat emoce i rozum, aniž by si spolu překážely. Emoce spolehlivě vyvolá to, co se ve mně přes týden odehraje, co si přečtu, poslechnu, co sám osobně zažiju. Aby to nebyl jen emocionální canc, jak je dnes běžné, nastupuje jako korektor rozum. Arzenál myšlenek, které jsem promyslel a které se hodí, aby zobecnily zkušenost. Bez rozumu by byl deník jen banalita, jakých je všude plno. Prostě musí být autentický, čerta se staraje o to, co si o něm lidé myslí.

A co si počít s nejlepšími myšlenkami? Ty se do deníku nevejdou, čekají, aby dozrály ve filosofii. V ní se totiž skrývá nadčasovost. To, co je jednou myšleno, už nikdy nezanikne. To mě na tom baví nejvíc. Stačí jedna jediná originální myšlenka a změní se paradigma. Až dodnes i ti nejlepší hledali podstatu, aby vysvětlili přirozený svět. Ale to byla chyba, naše přirozenost je důsledkem podstaty, která, když se pochopí, změní zcela to, jak sami sebe vidíme. To, že není ani prostor ani čas ani velký třesk a ani nekonečno, a přesto je skutečný svět...

A k tomu stačí umět jen pár háků, direktů a zvedáků.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Autor: Jan Klar | neděle 29.9.2019 9:46 | karma článku: 15.86 | přečteno: 150x

Další články blogera

Jan Klar

Deník spisovatele - ach ta česká potřeba falešné skromnosti...

Zdá se, že v Čechách už dlouho převládá podivuhodný mýtus o tom, že ten, kdo opravdu v něčem vyniká, je zároveň pokorný i skromný. Bez toho je dotyčný zřejmě jen pozér a velkohubý suverén.

10.11.2019 v 9:07 | Karma článku: 19.87 | Přečteno: 357 | Diskuse

Jan Klar

Deník spisovatele - postmoderna aneb ošklivá žába na prameni

Zdá se, že definovat naši dobu jedním termínem je nemožné. Na začátku byla postmoderna, ve filosofii a v literatuře, ale s ní ruku v ruce přišly další vlivy, které ještě víc společnost rozmělnily

3.11.2019 v 8:52 | Karma článku: 17.39 | Přečteno: 217 | Diskuse

Jan Klar

Deník spisovatele - jak snadno se krade v mediálním prostoru

Už jsem si zvykl, že originalita s sebou nese izolovanost a nepochopení, zvlášť když žijeme v přebulvarizovaném světě. Je pravda, že to tak bylo do jisté míry vždycky,

27.10.2019 v 8:17 | Karma článku: 17.47 | Přečteno: 292 | Diskuse

Jan Klar

Deník spisovatele - proč nejsem sluníčkářem a ani buranem?

Žiju v zemi, která má ve svém znaku lva, a která, symbolicky řečeno, se sama sobě snaží požírat vlastní ocas. Přestože dospěla k blahobytu a má demokratické výdobytky, jaké nikdy neměla,

20.10.2019 v 8:41 | Karma článku: 24.23 | Přečteno: 688 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Beata Krusic

Sebepoškozování i sebevražda za lidskou zpověď

Je opravdu gender aktivista, psycholog Jiří Procházka, tak "zbytečným člověkem", jak jsem se dočetla v jedné diskuzi, kde se hovořilo na téma významu boje gender aktivistů ve věcech prosazování lidských práv LGBT ve společnosti?

15.11.2019 v 9:24 | Karma článku: 5.53 | Přečteno: 210 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Jaká byla Olga Havlová?

Zvláštní. Byla to dáma se vším všudy, taková česká Mona Lisa, která měla záhadný a velmi nenápadný úsměv. Byla neovlivnitelná, byla tak svá, že ji někdo těžko mohl zastínit. Olga Havlová si zaslouží ty největší pocty za r. 1989.

15.11.2019 v 8:30 | Karma článku: 18.07 | Přečteno: 468 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Když někdo tak moc vadí, v tu chvíli to už nebývá o něm

Chvilkaři vadí. Vadí kdekomu, ostatně i já pár výhrad mám. Podle slov Václava Klause nás vracejí před listopad 1989, podle mnoha lidí jsou to výkřikáři, co staví program na neuskutečnitelném požadavku, jsou zbyteční. Ale kdepak...

15.11.2019 v 6:00 | Karma článku: 18.51 | Přečteno: 472 | Diskuse

Beata Krusic

Slovo, jméno, síla, pocit...

Slova. Mají svou barvu, sílu, moc, fluidum, kod.... , krásu, melodii, něžnost, zvukomalebnost, příběh, ale i nepříjemnost, odpornost, nudu i šeď. Slovo a jeho zvuk je nositelem informace. Já se krátce zaměřím jen na ta povznášející.

15.11.2019 v 0:01 | Karma článku: 4.94 | Přečteno: 130 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Kdož sů Boží bojovníci a zákoóna jeého

Tak začíná husitský chorál, ke kterému se stále hlásíme. Zněl za totáče, když se nesla zástava s rudou hvězdou, zní dál i dnes s křesťanskými symboly. Zdá se, že husitství máme v genech a stále nás spojuje.

14.11.2019 v 20:59 | Karma článku: 11.46 | Přečteno: 273 | Diskuse
VIP
Počet článků 176 Celková karma 19.55 Průměrná čtenost 1713

Román Pseudochlap každou středu zdarma na: www.klar-knihy.cz

 

 

Najdete na iDNES.cz