Deník spisovatele – jistě pane prezidente, myšlení velmi bolí!

Je skvělé, že nám ve vánočním projevu pan prezident popřál bolest, tedy tu, kterou způsobuje myšlení, protože nám opravdu velmi chybí, i když vzniká pochybnost, nakolik chybí i panu prezidentovi. Vesměs žijeme v tak zpohodlněném, duchovně sterilním, znivelizovaném prostředí (které dusí ideologie protěžující komunity), tudíž nevytváříme prostor pro silné inidividuální výkony, jaké jsou v každé society zapotřebí, aby se vyvíjela. Bez toho stagnujeme duchovně, politicky a nakonec i inovačně, protože jen nové myšlenky rozvíjejí hospodářství. Důraz na to, aby si lidé kriticky tvořili názory, je tedy na místě, i když vyznívá do ztracena.

Kritické myšlení by mělo generovat pravdu, ale tu v „postfaktickém“ světě jen tak nenajdeme. Proto tak zdůrazňuji existenciální obrat jako předpoklad k tomu, aby člověk našel autenticitu, v níž může vidět věci kolem sebe jasněji. Bez návratu do sebe sama (po tom, co jsme byli ve vnějším světě a nabyli zkušenosti) nemůžeme nikdy vidět pravdu, ať už se snažíme myslet kriticky, jak chceme. Každá myšlenka bolí, ale má smysl jen tehdy, když známe svá východiska. A v návratu do sebe sama je i radost, která tak chybí právě v existencialistickém myšlení. Nejsem tedy existencialista, tak jak by mi nejspíš rád někdo vnutil. 

Přesto se bez dědictví předešlých myslitelů nikdo neobejde. Jestli Sartre navázal na Heideggera, vzal si také hodně z Hegela a nakonec i z Marxe, převyprávěl je a vytvořil francouzský existencialismus. Jeho myšlenky byly chytlavé, ale proti svým učitelům ploché, proto se také Heidegger od něj distancoval. Dnes už víme, že šlo o módní hnutí plné slov o odcizení, pesimismu a exaltovanosti, které lákaly mladé intelektuály. Ti mají velmi rádi pocity výlučnosti a toho hnutí jim takové pocity, včetně slov o angažovanosti a lidském projektu, nabídlo. Jenže bez obratu do nitra byl existencialismus v podstatě neživotný.

Jestli někdo nitro opravdu propátral, pak to byl Heidegger, ale i ten vyšel hodně např. z Hegela. Cesta od sebe ven a zpátky do sebe, o které píšu, je už popsaná v Hegelově Logice. Jen místo existence se zde mluví o ideji, která se realizuje apriori v myšlení, následně v přírodě a nakonec jako absolutní duch. Je to v zásadě paradigma, ve kterém se pohybujeme dodnes od dob Kanta. Právě Kant nám (potažmo Hegelovi) ukázal, jaké jsou hranice myšlení a vnější zkušenosti. Převratné na tom je to, že naše myšlení má své formy, kterými nahlížíme svět. Na druhou stranu ale myšlení musí korespondovat s naší zkušeností.   

Kritika čistého rozumu je stále platný způsob poznání. V rámci toho lze pochopit i smysl existenciálního obratu. Ten můžeme provést až potom, když jsme dostatečně poznali vnější svět, teprve pak se můžeme „poučeně“ vrátit do sebe sama. Najdeme radostný domov, obohaceni o poznání věcí si ho zařídíme, aby nám sloužil. Naše autenticita nám umožňuje vidět sebe i svět pravdivěji než dřív. Ale nejen svět, rovněž i zdivo, které dům tvoří, totiž podstatu světa a lidské existence.

Na závěr by bylo zajímavé se zeptat, zdali pan prezident za sebou zanechal, kromě prchavých prognóz a humorných bonmotů, nějakou původní myšlenku, která bolí?

Ukázka z knihy Deník spisovatele