Deník spisovatele – proč je liberální demokracie tak zhuntovaná?

Jestli je někdo dnes ideologickým protivníkem liberální demokracie par excellence, pak je to Slavoj Žižek, slovinský myslitel, hegelián, marxista, který je označován za nejnebezpečnějšího filosofa Západu. Právě od něj jsem se dočetl myšlenku, že naše liberální demokracie, respektive její tržní systém, má výhodu v tom, že všechno subverzivní, co ji ohrožuje, svou sebeomlazovací schopností do sebe pohltí. V podstatě to znamená, že každá revoluce se rozpustí v marketingu a stane se součástí systému, promění se ve zboží, kterou trh zkoupí a prodá klientovi. A tím pádem nezůstane na světě nic mimo systém tržního kapitalismu.  

Jaké to má následky pro samotnou demokracii je už jiná otázka. Koncept liberální demokracie se vyvíjí po druhé světové válce, na rozdíl od např. V. Klause si nemyslím, že slovíčko „liberální“ je módní, spíš vystihuje důraz na lidská práva, potvrzená helsinským procesem, přinášející každému jednotlivci záruky svobody a rovnosti. Právě důraz na každého člověka (bez jakékoliv diskriminace) uvolňuje ve společnosti tvůrčí energii, která vytváří mimořádný blahobyt, jaký Západ zažívá. A blahobyt s sebou nese také vyrovnávání sociálních rozdílů, protože právě svoboda a rovnost jsou spojité nádoby.

Jenže, jak se zdá, tento systém je dnes už zhuntovaný tím, jak do sebe neustále pohlcuje extrémy. Velký zásah zažil např. po roce 1968, kdy do sebe vstřebal revoluční ideologie té doby. Aby se uchoval, musel přijmout myšlenky neomarxismu, postmoderny ve Francii a takzvané Frankfurtské školy v Německu. Najednou se na čistý liberalismus naroubovaly ideály komunitarismu, podpory určitých skupin, tedy myšlenky čistě socialistické, které změnily společenskou mapu. Liberální demokracie do sebe nasákla všechny splašky z periférie a získala odpustky za cenu toho, že v mnoha ohledech zdegenerovala.

Výsledkem nebyl pouze sociální stát, ale navíc změna vnímání samotného pojmu „liberální“. Pod jeho pláštíkem se začal skrývat parazit, strašidlo kolektivismu, snahy omezit jednotlivce. Jeho základní mentalitou je strach, obava, že sám neobstojím, proto se sdružuji, proto se biju za soudruhy, bez nichž bych se cítil méněcenný. Tento pocit je legitimní, je prapůvodním pocitem, atavismem lidské smečky. Ale čím je člověk dospělejší, tím víc se zbavuje pudovosti a je humánní. Humanismus je založený na důrazu na každého člověka a jeho solidarita s druhými je dobrovolná, proto je také mnohem účinnější.

Jenže místo toho dnes zažíváme komunitarismus. A ten není dobrovolný, naopak omezuje nás tím, že preferuje dílčí komunity na úkor jedince, a dělá to institucionálně. Tvrdí, že svoboda je relativní, že se musí omezit vždy, když je to nutné, když si to menšina nebo příroda žádá. Tedy to, co je na člověku nejlepší, je kolektivně dušeno, jeho individualita. Místo toho, aby se ti, co se bojí být sami sebou, styděli, omezují ty, co využívají kreativitu ve prospěch celku. Ta je totiž odjakživa jediným lékem na to, co nás existenčně ohrožuje...

A co z toho plyne? Třeba to, že je lepší mít zajímavého protivníka, jakým je Slavoj Žižek, než za kámoše slabochy, kteří huntují něco, z čeho beze zbytku profitují.

Ukázka z knihy Deník spisovatele