Deník spisovatele – zlotřilí novináři se postupně mění v mediální žumpu

Dnešní média, tak jak se ukazuje i během pandemie, už nejsou těmi, kdo nezávisle o světě informují, nýbrž se stala manipulátory, kteří do reality vstupují, svět přetvářejí a filtrují jeho podobu. Nehlídají už vládnoucí moc, naopak sama se vládnoucí mocí stávají. Nejsou hlídacími psy demokracie a jejích svobod, ale spíš strakami, zlodějkami světa, zaměřují se na lesk věcí, aby jimi zásobila hnízda, kde jsou i mláďata, tedy konzumenti, kteří jsou blýskavými věcmi oslněni. Ti se bojí sami vzlétnout, mohli by umřít, proto požadují nablyštěné cetky, aniž tuší, že je to kočičí zlato, navoněná mršina, exkluzivně vyhlížející žumpa.

Kdysi se na vysokých školách učilo, že média mají funkci informační, socializační, hodnototvornou a zábavní. Dnes se posunula jinam, jsou totiž plytká, štvavá, senzacechtivá a manipulativní. Ještě před dvaceti lety by se nestalo, že by diktovala, jak se mají vlády zachovat, když přijde virus chřipkového typu. Determinuje je digitální revoluce, subjektivizace toho, co je "vůlí" lidu. Pravda informací se mění v zaujatost, čím slabší znalost, tím silnější názor. Propojení se sociálními sítěmi přináší fakt, že hloupost se stala standardem. Čím plytčí, štvavější, senzacechtivější, tím lepší, a také o to manipulativnější.

Navíc dnešními médii procházejí novodobí „svazáci“. Novináři, snad až na čestné výjimky, konzumenty vychovávají. Nezásobují je zprávami, ale názory, chtějí překřičet subjektivní hlas lidu. A jiné názory, které nerezonují s jejich, nálepkují jako „dezinformace“. Ve své plytkosti nevidí, že jejich subjektivita je omezená, až je nepravdivá. Pravda totiž není subjektivní, ta se rodí v interakci, v konkurenci, tudíž se musíme bít za to, aby mohl lhát třeba i prezident U.S.A. Jde pouze o to, aby se nasvěcovala objektivita, čistá ostrá realita, bez subjektivního pohledu. Bohužel právě v tomto dnešní média celosvětově selhávají.

Plytkost totiž vždy provází i bulvarizace. Ta se zaměřuje na nejnižší pudy, rozeštvává lidi a hledá senzace. Jejím důsledkem je pokleslost, je to stejné, jako když píšete beletrii. Můžete ji psát subjektivně, což je sebeterapie, anebo ostře nasvítit svět, padni komu padni, nechat na čtenáři, aby si do příběhu vložil svůj výklad. To je podle mě známka kvality. Jenže žijeme v časech, kdy o kvalitu nejde. Samozřejmě, že kdo píše deník, píše v něm své názory. Ale nepíše ho proto, aby sloužil pravdě, na rozdíl od beletrie nebo novinářského řemesla. Základem médií by měla být služba pravdě a ne psaní zaujatých komentářů.

Namísto toho nám dnes média kradou realitu. Žijeme v sociálním trychtýři, ve hnízdě, z něhož svět nevidíme. Všechno je ideálně filtrované, klamné, štvavé nebo senzační. O to víc televize nebo zpravodajské weby vytvářejí názory, co manipulují. Čím slabší znalost o světě, tím silnější výchovný podtext. Plytkost, která sílí v interakci se sociálními sítěmi, přináší záplavu článků nebo rozhovorů. Jejich znakem je průměr, upocená snaha vyjádřit se za každou cenu, přebít argumenty ostatních, bez ochoty sloužit pravdě, bez touhy po objektivitě, ba ještě hůř, bez jakéhokoliv stylu, espritu nebo nedej bože duchaplnosti...

Ukázka z knihy Deník spisovatele