Deník spisovatele – v kriminále jsem seděl asi jenom třikrát…

Jediné, v čem mají Rusové bohužel pravdu je to, že Západ je už dlouho dekadentní, projevuje se to dnes a denně od politiků až po různé celebrity vytvářející iluzi, že žijeme pravdivě, přičemž se utápíme v klišé, falešnosti, frivolnosti a prázdnotě. Dobrým příkladem jsou tací, co si myslí, že jsou skvělí, různí aktivisté, kteří mluví tak rádi o pravdě a lásce, nebo třeba o solidaritě, o lidskosti, přitom, když je v zemi Covid, otepluje se planeta nebo přicházejí uprchlíci z války - posílají svá selfíčka z různých lokalit typu Dubaj, kam si na víkend zalétli.

Proto je tak málo pravdy a tudíž i málo literatury. Ano, psaného slova je habaděj, toho slabého, průměrného i špatného. Je fakt, že osobitost se získává zkušeností, která dnes chybí. Velcí autoři měli to štěstí, že žili pod tlakem, kdy je utiskovala moc, zažívali válku nebo tyranii. Štěstí svého druhu bylo pro ně zažít vězení, trpět za své svědomí jako třeba Borovský nebo Havel. V dnešní době je to těžké, vlastně nemožné, sám jsem byl ve vězení jen třikrát, a bylo to spíš humorné...

První zážitek je z vojny, bylo to dosti banální. Když jsme dělali u PTP na dolech (právě zrušili protivzdušnou obranu Ostravy), nudili jsme se na Hranečníku a lezli přes zeď kasáren. Při jednom pozdním příchodu mě chytili a napařili mi basu za to, že jsem „svévolně opustil posádku za účelem požití alkoholických nápojů“. A já zatím své volno trávil u jedné paničky, která měla manžela havíře na noční šichtě, který když přišel domů, byl už na sex příliš unavený.

Pak mě zavřeli v pohraničním městě v Rumunsku. Jeli jsme na trip na Balkán, nejlíp až do Antalyje, jenže Rumuni zavedli víza, aniž bychom to tušili. Strávili jsme noc na palandách v smrduté díře, kde nebylo ani světlo, jen tlustý Turek, který škrtal sirkami, takže vypadal jako přízrak z Cařihradu. Druhý den nás vyplatil, protože jel do Německa a měl nějaké marky. Podělil se o ně s muslimskou pohostinností, zatímco stále breptal: „Parléz de francé, messieurs?“

Napotřetí mě zavřeli do cely předběžného zadržení. To jsem jen bránil kámoše, co vyprovokoval rvačku. Proti všemu se bouřil a měl solidní Oidipák, nenáviděl otce. Napadl skupinku studentů, kteří se mu posmívali a říkali, že je mentálně retardovaný. Nevěděli jsme, co to znamená, takže jsme jim dali přes hubu, oni zavolali policajty, kterým žalovali. Kamarád se v cele, za těmi mřížemi, rozklepal a zavolal svému taťkovi, advokátovi - aby ho z toho dostal.  

Píšu to proto, že i to byla nějaká zkušenost. Od té doby si dávám pozor, abych byl vždy v obraze, abych věděl co nejvíc. Vědět víc je výhoda, jenže když se to přežene, je to smůla. Abstraktní myšlení (s tím spojená znalost cizích pojmů) člověka odcizuje. Je to možná ještě horší než vězení, je to samota. Povídám si s Heideggerem a o to míň chápu, co řeší dnešní lidé. To pokrytectví, ta slabomyslnost, se kterou se dnes žije! Jedna autorka napsala, že dnes píšou muži, chcípáčci, jenže to, co produkuje zbytek, jsou úkoly z pilnosti, našprtanosti bez vášně, o čem taky mají psát, když nejhorší zážitek je pár špatných kocovin anebo deprese, co si pak léčí v letovisku, kam přelétly přes půl planety…

Ukázka z knihy Deník spisovatele