Komu bude patřit hadrová panenka?

Maminka jí nechala u postýlky svítit lampičku, aby se nebála. Eliška si položila pod peřinku svou panenku. Říkala jí Valentýnka a byla mrkací. Už dávno si s ní nehrála, ale měla ji ráda. Chtěla, aby se jí dobře spalo. Za dva dny má jít Eliška poprvé do školy. Musí chodit brzy spát, aby si zvykla. Alespoň jí to dnes říkala maminka, když jí dávala dobrou noc.

Valentýnka na ní ospale zamrkala a Eliška ji dala pusu. Musí vědět, že už na ni nebude mít moc času. Eliška bude velká a bude se hodně učit. A ve škole si už s panenkami tolik nehrají, říkal tatínek. Ale Eliška si ji nechá. Musí dohlídnout, aby se jí nic nestalo. Jednou jí utrhla nožičku a ouško. Chtěla vědět, jestli jí to bude bolet. Maminka Elišce vynadala, že ji to moc bolelo. Pak jí spolu tu utrženou nožičku a ouško zase našily.

„Dobrou,“ zašeptala jí do toho našitého ouška.

Valentýnka zavřela oči a spinkala. Eliška taky chtěla spát, ale nemohla. Slyšela hlasitou hádku za dveřmi. Maminka a tatínek spolu mluvili. Vlastně na sebe křičeli. Věděla to, protože jí to řekla Magda na hřišti. Když tatínek křičí, zlobí se. A když maminka hází nádobím, taky se zlobí. To jí říkala Magda, která vždycky všechno ví. Ale Eliška se s ní nekamarádí.

„Jsi blbá,“ řekla jí Magda dneska.

„A ty jsi kráva,“ řekla jí Eliška.

Slyšela to, když to řekl tatínek. Divila se, proč by měla maminka být kráva. Přece tak vůbec nevypadala. Její maminka byla strašně krásná. Měla ráda její dlouhé vlasy, její pihy na obličeji a voňavé dlaně. Ani tatínek nevypadal jako nikdo jiný než její tatínek. Strašně moc se spolu nasmáli. Ale poslední dobou se už nesmáli tak jako dřív.  

„Pojedeš na pár dní k babičce, jo?“ řekla maminka.

„Já nechci jet k babičce!“ odpověděla Eliška.

Schovala se pod postel, aby ji nikdo nenašel. Připadala si jako na lodi. Jako kdyby ležela v kajutě a čekala, až přeplují oceán. Bylo ošklivo a vlny stoupaly velmi vysoko. Skoro až přes palubu. Tatínek držel kormidlo a maminka sešívala potrhané plachty. Byla to prudká bouřka. Nějaký zlý čaroděj je chtěl zastavit. Byl to Poseidón. Viděla to v pohádce v televizi. Ale měla s sebou Valentýnku. Nesla za ni zodpovědnost. Musela ji uklidnit. „Nepojedeme k babičce,“ zašeptala. Babička by se totiž o ně nepostarala.

„Neměla sis děcko pořizovat!“ řekla mamince.

Najednou se otevřely dveře do pokojíčku. Viděla maminku a tatínka, jak se k ní naklánějí. Vypadali hrozně divně. Strkali do sebe jako děti ve školce. Eliška se strachy rozplakala. Maminka ji vzala do dlaní. Tatínek ji vzal za ruku a něco jí šeptal. „Eliška je jen moje!“ řekla maminka.  

Drželi ji strašně silně. Tatínek jí pořád mačkal ruku. Maminka mu v tom bránila. Tatínek do maminky strčil. Maminka ho uhodila. Eliška cítila bolest. Křičela. Tatínek i maminka se o ni přetahovali. Svírali ji jako v kleštích. Nemohla to už vydržet. Celé tělíčko ji bolelo. Pak jí upadla jedna nožička. A pak ručička... A pak se probudila.

Eliška hlasitě brečela.  

 „Co se děje, lásko?“ zeptala se maminka.

Vběhla za ní do pokojíčku. Pohladila ji svými voňavými dlaněmi. „Asi se ti něco zdálo, miláčku.“

„Já nevím,“ přikývla Eliška, „asi jo.“

„Neboj se,“ řekla maminka, „všechno bude zase dobrý.“

Nemohla jí říct, že už nic dobré nebude. Snažila se, aby to Elišku postihlo co nejmíň. Rozhodli se s manželem rozejít a celý večer si dělili všechno to, co jim zatím společně patřilo.

Povídka z cyklu Lidská tragikomedie