Lidi dělají ve vesmíru velké problémy

V dnešním světě přežít nebylo vůbec snadné. Petr odpověděl opět na několik nabídek práce a pak dopil zbytek whisky v láhvi. Bylo pozdě večer a žádné velké vyhlídky před sebou neviděl. Rozhodl se jít spát. Uprostřed noci s ním někdo zatřásl, jako kdyby hořelo. Nad ním stáli dva zelení mužíci. Balkónové dveře byly dokořán a u balkónu stál kosmický koráb. „Posílá nás šéf,“ řekl jeden mužík a pobídl Petra chobotem.

„Jakej šéf?!“

„Odepsal jste přece na ten inzerát, ne?!“

Petr na to nic neodpověděl a honem se oblékl. Věděl, že musí být připraven. Dobrá práce na člověka dlouho nečeká.  

„A kam jedeme?“

Mužík netrpělivě zamrkal svým jedním okem. Odstartovali. Petr se posadil dozadu, jako kdyby byl v taxíku. Průzorem mohl sledovat vesmír. Moc se toho venku nedělo, ale pořád to bylo lepší, jak si uvědomil, než 128 programů na jeho satelitní televizi.

Před nimi se objevila fialovorůžová planeta. Na ní nebylo nic než nekonečná změť mrakodrapů. Na střeše nejvyšší budovy stál heliport. Když přistáli, mužíci odvedli Petra do budovy. Nastoupili do výtahu a ten větší zelený mužík zmáčkl chobotem tlačítko. 

Mužíci se mezi sebou nenuceně bavili.

„Už máš padla, Gabrieli?“

„Jdu na pivo. A ráno letím do Parády.“ 

Větší mužík zatroubil chobotem.

„Hehe, s tou plazmou z Edenu?“

Druhý mužík se začervenal.

Pak se výtah zastavil. Před Petrem se rozprostírala velká kancelář. Stálo v ní několik bílých pracovních stolů. Kožená křesla a růžové monitory. Působilo to dojmem luxusu a pohodlí. Na takové místo musí být nával, pomyslel si Petr, kdoví kolik je asi uchazečů? V místnosti seděli tři chlápci. Jeden vypadal jako zabalený do celofánu. Při Petrově příchodu se zmačkal do podoby květiny. Pak tam byl muž podobný Ježíšovi. Usmál se a vesele se pokřižoval. Ten poslední byl úplně normální robot.

„Ahoj kámo, šéf je vedle!“ řekl robot.

Za nimi byly prosklenné dveře. U velkého stolu seděl šéf. „Tak se posaďte,“ pokývl Petrovi.

Vypadal jako Mick Jagger. Jen byl víc hubenější a vyžilejší. „Jsem tvůj Bůh,“ představil se, „a mám žaludeční vředy.“

Petr opatrně přikývl.

„A víš proč? Mám na starosti lidi. Patří do mého oddělení. Na poslední poradě bylo kvůli tomu šílený haló! Lidi škodí celýmu světu. Dělají binec a randál, který proniká milióny kilometrů a let vesmírem. Zasahují do jiných vesmírů a to se nelíbí jiným bohům.“

Bůh se napil mrkvové šťávy. Pak pokývl. „Tos nevěděl, co? Nejsem jedinej. Jo, i bozi mají svého šéfa.“

Petr pokrčil rameny.

„A právě šéf rozhodl, že musím lidi vyřešit. Takhle to dál nejde. Narušuje se křehká rovnováha. To jistě chápeš. A já potřebuju schopnýho člověka. Líbí se mi tvůj strukturovaný životopis. Mám už taky hodně za sebou. To víš, tolik let sex, drogy a rock n roll.“

Bůh povzdychl. „Musím k doktorovi. Všechno ti vysvětlí Ježíš. Ten, co vypadá jako Keith Richard. Dostaneš plat a bonusy. Můžeš bydlet zatím u mě. Neboj, tady to je jen práce. Máme pohodlné baráky v galaxii Orion. Bavit se jezdíme do Parády.“

Bůh alias Mick Jagger vstal. „Doufám, že souhlasíš. Rozkoukej se. Pak vyřiď tu Zemi. A zruš celou Sluneční soustavu. Ta to má stejně taky za pár. Já už na to nemám žaludek...“ 

Petr se rozhlížel po novém pracovišti. Jeho kolegové spolu vtipkovali. Byla to opravdu změna. Žádné útoky nebo nepřátelství. Přijali ho hned, jako kdyby sem odjakživa patřil. Cítil se fajn. Venku na chodbě narazil na bufet. V nabídce měli spoustu divných jídel. Mezi nimi objevil klobásu. Objednal si k ní pito a odnesl si to k počítači.  

„Tak se do toho dáme?“ zeptal se Ježíš.

Vysvětlil mu jeho povinnosti. V podstatě měl spravovat vesmír. Na monitoru měl zmenšený náhled. Každá část byla označena: Hercules, Perseus, Velký pes, Sluneční soustava. „Můžeš s lidmi vyjednávat,“ řekl Ježíš, „ale já bych se s tím nemazal.“

Petr se nad tím zamyslel. Připomněl si, jak dosud žil. Bylo to utrpení a nikam to nevedlo. A teď to mohl změnit. Dostal božskou moc. První úkol byl vyřešit lidstvo. Jeho pýchu a sebestřednost. Mohl oslovit OSN. Apelovat na prezidenta Spojených států. Vysvětlit mu situaci. Ale nemělo by to smysl. Lidi jsou stejně nepoučitelní. Znal je až moc dobře. Nebrali ohledy na nikoho jiného než sami na sebe. Měli své malé pravdy. Prázdné obličeje. Byli tak domýšliví. Měkké bezpáteřní povahy. Jejich hračky. Jejich žabomyší války. Jejich sebeklamy. Jejich unudění potomci. Přejel kurzorem myši po monitoru a označil Sluneční soustavu.  

Pak vyhledal tlačítko DELETE a stiskl ho.

Povídky plné lásky